Představte si, že by jste jednoho dne zasadili semínko keře vysoko v horách, kam sotva člověk vstoupí, a bez jakéhokoliv doufání, že jednou rostlina vyroste, by po několika letech pár lístků této nijak člověkem opečovávané květeny spadlo do vašeho hrnce s vodou a odstartoval by se tak neuvěřitelný proces, který navždy změní život každého na této planetě. Je to vůbec možné? Možná si řeknete, že nikoliv. Možná si ale po přečtení dalších řádků uvědomíte, že už se to stalo.

Ať už jsou první zprávy pravdivé nebo nepravdivé, tak jako tak je tato rostlina zvaná thea sinensis s námi snad téměř 4000 let. Vyrostla kdesi v Číně a legenda praví, že císař Šen-nung, který kvůli hygienickým důvodům pil jen převařenou vodu, jednoho dne odpočíval pod divokým čajovníkem, když tu poryv větru utrhl několik lístků, které spadly do jeho kotlíku. Voda se zabarvila a omamná vůně vyvedla císaře z odpočinku. Ten neodolal a ochutnal. S údivem pak zjistil, že má tekutina osvěžující a povzbuzující chuť. Tak jako tak se ale čaj začal pít v Číně a doznal velké obliby.

Jak je vůbec možné, že si čaj získal naší přízeň? Proč o něm tvrdím, že má osobnost? Ať už to víme a nebo ne, čaj sehrál obrovskou roli v historii světa. Pokusím se vám to nastínit. Vezměme si na příklad Japonsko. To jako první nejspíše objevilo čínský nápoj, když semena přivezl mnich Saičó, který strávil dva roky studia v Číně. Mnichům pomáhal při zklidnění a meditaci a zanedlouho se pil i v císařském paláci. Politické vztahy se však v 9. – 11. stoletím mezi Čínou a Japonskem zhoršovaly a čaj padl na japonském trůnu v nemilost. Myslím si, že kdyby šlo jen o obyčejnou tekutinu, pili by jej dál. Ale věděli, že čaj je něco, čeho si Číňané váží, že ztělesňuje jisté prvky kultury. O století později se vztahy zase uklidnily a z Číny se opět vraceli lidé s čajem. Japonci přebrali i zvyk popíjet práškový čaj a dodnes na něm vystavili celou filozofii, čajový obřad čanoju. V obřadu jsou přitom obsaženy japonské ideály a kdo jej pochopí, pochopí možná i Japonce.

Jak to bylo s Evropou? Mořeplavci objevující nové kontinenty a země také zavítali do Číny, kde postupem času ovládli trh. Až roku 1610 přivezli Holanďané do Evropy malý vzorek čaje. Protože se jednalo o exotické zboží, bylo určeno jen a pouze aristokracii a královské rodině z rodu Oranžů. Zajímavé je, že se Orange, název města v Provenci, spojilo pravděpodobně s čínským slovem pro „bílý kopec“ (pa-ko, zkomolením pekoe) a jeho výsledek dodnes vidíme na nálepkách čajů – Orange Pekoe – jedno z označení kvality, o kterém si budeme vyprávět zase někdy jindy.

Protože se čaj v Evropě usadil díky svým osvěžujícím účinkům, začal se dovážet více a více. Rusové pro něj vysílali karavany, čítající 200 až 300 velbloudů. Byli schopni vypít až 6000 „velbloudích nákladů.“ Jeden velbloud přitom nesl 4 bedny, což čítalo cca 270 kg. Cesta však ke konečnému spotřebiteli trvala přes rok. A tak byl čaj i motivací pro dokončení transsibiřské magistrály, která dovoz velmi urychlila (je ale potřeba dodat, že se dováželo i hedvábí a porcelán).

Nejvíce si jej ale oblíbili Britové. Byli za něj ochotni utratit neuvěřitelné částky. Také platili bavlnou, ale tu záhy Čína nechtěla, a tak se dostalo do Číny neblaze známé opium. To bylo brzy nelegální, ale Britové čaj chtěli a Číňané chtěli opium, a tak se Britové díky čaji stali prvními dealery ve velkém. Nebyli ovšem jediní, nesvalujme na ně proto celou vinu. Britové díky „opiovým válkám“ začali později vyvážet čaj z Indie, odkud známe například Darjeeling. Jistě známe také zvyk „čaje o páté,“ který zavedla vévodkyně Anna z Bedfordu. Ta trpěla sklíčeností. Její chmury zahnal podvečerní čaj. Brzy si na tuto denní událost zvykla, začala zvát návštěvy a nebylo divu, že se podobné přátelské dýchánky rozšířily.

Čaj byl oblíbený i díky tomu, že obchodníkům rostly zisky. Byl to velký business. Začal se vyvážet i do amerických kolonií. Vidina peněžního mamonu zapříčinila známou Boston Tea Party v roce 1773. Britové totiž v roce 1767 schválili daňový zákon týkající se amerických kolonií. Tři pence za libru čaje měly jít na vojenské a vládní koloniální účely. Vrchol všeho byl právě v bostonském přístavu, kdy Britové poslali sedm lodí s čajem. Tak si to spočítejte. To bych opravdu platit nechtěl. I když mne to jako čajomila mrzí, nedivím se, že tenkrát veškerý náklad vyhodili do moře. Uběhlo mnoho let a dnes se ale čaj opět v Americe pije.

Takovýchto událostí bych mohl jmenovat celou řadu. Když se na to podíváme, musíme souhlasně kývnout, že čaj obrátil svět naruby. Kvůli němu se měnily vztahy mezi světy. Snad v každé rodině najdeme alespoň jeden čajový pytlík. Je to tekutina, která má vlastní kulturní kolébku – čajovnu. Na rozdíl od kaváren a pivnic přináší i jistou epochu starých časů. Tak jako samotné účinky čaje uklidňují tělo, čajovny zpomalují životní tempo (zatímco v kavárnách a hospodách si něco takového obvykle neuvědomíte – tedy pokud neležíte pod stolem sťatí jako doga). Jsem rád, že mne čaj dostal. V čaji není jen chuť, stojí za ním daleko více souvislostí a i proto ho mám velice rád. Když ho piji, jsem klidnější, když si ho vychutnávám, vím, že nepolykám jen něco tekutého, ale že si zároveň připomínám události neznámých lidí, kteří tu žili dávno před námi.

Co je čaj

Čaj je nápoj připravený z lístků čajovníku, rostlina zvaná Thea synensis rodu Camellia. Jeho listy obsahují velké množství chemických látek, taktéž aminokyseliny, karbohydráty, minerály, kefein a polyfenoly. V přírodním stavu (bez zpracování) obsahuje téměř 80% vody. Vzhledem ke složení je tedy čaj velice zdravý. Pomáhá proti únavě, na rozdíl od kávy po něm však vydržíme déle, protože ostatní chemické látky účinky rychlého působení kofeinu zpomalují.

Je známý po celém světě, ty nejlepší čaje bychom dnes hledali v Číně, odkud čaj pochází, a v Indii. Známé jsou ale i ceylonské čaje, japonské a v posledních letech i některé druhy afrických černých čajů. S oblibou ho pije více lidí než pivo.

Popularity: 3%

Sdílet