Původně bych snad ani nic nepsal, ale zažil jsem dnes několik kuriózních situací, které za to stojí. A to hned při prvním vstupu. Dále mne „vyfakovaly“ gorily a celý den se držel v duchu krásných přežbleptů. Nebudou chybět ani fotky.

Vtip č. 1 – vyhrál jsem první místo

Lidé si nejspíše takhle v neděli pospí. Když jsem ještě v zoo pracoval, byl jsem zvyklý, že jsem se po vstupu za bránu podíval, kolik už je v zoo lidí. Dnes jsem tam po dlouhé době vešel jako návštěvník. I podíval jsem se a výsledek můžete vidět sami. Fotka je trochu rozmazaná. Zřejmě z toho, jak jsem byl v šoku.

Vtip č. 2 – přežblepty

Během procházení jsem narazil na tři různé lidi s třemi geniálními přeřeky. Ten první byl u goril. Mláďata goril se jmenují Moja a Tatu. Když jsem fotil Moju, přišel pár a pán říká:

„Hele, to je Mája!“

Začal jsem se smát a paní na něj:

„Prosímtě, jaká Mája? To je Moja, podívej, tady pán z toho ani fotit nemůže.“

Všichni jsme se tomu zasmáli. Když jsem to vydýchal, pán dodal:

„Hele a támhleto, to je to druhý mládě, Tůtů.“

Musel jsem opustit pavilon.

Později jsme procházeli kolem telefonující paní. Ta sháněla zbytek party. Měli se společně naobědvat na nejvýše položeném místě zoologické zahrady – občerstvení v Oboře. Paní volala do telefonu:

„Sejdeme se u občerstvení v opeře!!!“

Už jsem ani nedoufal, že na něco podobného natrefím, když jsme odpoledne koukali na jihoamerické příbuzné našich divočáků – na pekari páskované. A paní na své děti:

„Hele, tak tohle jsou ty pekaři.“

Vtip č. 3 – Jak mě gorila „vyfakovala“

Že nemá rád gorilí samec Richard objektivy, to jsem věděl. Ale že v tom budou po něm jeho děti a navíc že to dokáží vyjádřit lidským způsobem, to jsem nečekal. Viz fotografie.

Vtip č. 4 – chybička se vloudila

Já myslím, že už bez komentáře.

Nechtěl bych to tátovi klokanovi vysvětlovat, když z vaku vykoukne tohle.

No a kde že jsou fotografie? No přece tady, jako vždy!

Chci vidět fotky… | Přejít do fotogalerie…

Minulou neděli jsem zašel ven s kamarádkou Katkou. A protože jsme se neviděli asi rok a bylo hezky a měli jsme chuť si trochu protáhnout těla (ne, nebojte, není to laciná erotická povídka, jejímž čtením utrácíte 64 Kč za minutu), vyrazili jsme do Stromovky s létajícím talířem. A nebyli jsme sami, kdo tam také házel.

Když jsme si povídali, všímal jsem si, že kolem nás chodí nějak podezřele mnoho osob s létajícím talířem. Ale nevěnoval jsem tomu až takovou pozornost. Teprve po několika úderech talířem do hlavy, když jsme dostali nápad házet si dvěma frisbee zároveň a co nejrychleji s cílem uklouznout na trávě, spadnout a dostat v lepším případě záchvat smíchu, jsem si začal uvědomovat, že slyším ozvěnovité hlasy.

Mou obavu o brzký návrat do Bohnic vyvrátila Katka, protože tyto hlasy slyšela i ona. Usoudili jsme tedy, že jsme ještě relativně normální a že bychom té záhadě mohli přijít na kloub. Vydali jsme se tedy za dunivými tóny. Po několika set metrech jsme spatřili lepící páskou ohraničenou louku a kupu diváků se psy. V tu chvíli nám to bylo jasné. Ve Stromovce probíhá soutěž v tzv. dogfrisbee. Vzpomněl jsem si, že o této akci mluvili nedávno ve Snídani s Novou, ale nevěděl jsem, že to bude právě v termín našeho srazu. Docela nás to potěšilo, protože to, co jsme viděli za nedlouho, opravdu stálo za to.

Neuvěřitelné kreace psů a jejich páníčků s létajícími disky byly pastvou pro naše oči a foťák. Ještě, že jsem si ho vzal. Soutěže probíhaly celý den. My jsme přišli v pokročilé hodině, a tak už probíhal jen freestyle. Nicméně ne jen tak obyčejný – jednalo se totiž o velké finále o zajímavé ceny (hlavně pro pejsky – být hafíkem, taky bych se těšil z třiceti kilového granulovaného pokladu) a šlo hned o mistrovství ČR. Vítězem se stal Michal Roman se psem Jessee James. Soutěžila i jeho partnerka, jejíž choreografie mě zaujala asi nejvíce – její fenka například uměla vyskočit na ohnutá záda, posadit se a dát packu nahoru, přičemž něco podobného s packou dělala zároveň panička.

Na konci akce házeli odměnění létající talíře do publika, a tak jsme měli možnost si nějaký odnést domů. Bohužel mi však talíř, jak se nám pánům sem tam stane, vyklouzl, a zmocnila se ho slečna, která si už jeden chytla. Katce se chytit také nic nepodařilo. Ale i přesto jsme měli úsměv na obličeji, protože podobná akce stojí opravdu za to. Doporučuji všem, nejen těm, kteří mají rádi zvířata. A protože se nechci podělit jen textem, ale i obrazem, fotky jak z Matrixu jsou tu pro vás.

Chci vidět fotky… | Přejít do fotogalerie… | Český portál o psím sportu dogfrisbee

O víkendu jsem se s několika přáteli vydal na vlakový výlet do Drážďan, kde nás čekalo spousta zvířátek s otevřenou náručí. Vstávání v 4:50, cesta 2 hodiny, krásné počasí, krásně hluční Němci, co víc si člověk o víkendu může přát!

Vždy se rád dívám po jiných zoologických zahradách a srovnávám. Tentokrát musím říci, že Zoo Dresden není jednou z těch nejlepších, přesto má svůj zajímavý styl. Je menší, klidnější a to je někdy také důležité (pokud vedle nehrají fotbal, viz níže, a pokud tam nehraje dechovka, viz také níže). Vstupné činí 8 EUR pro dospělého. Ale pokud chcete nějaké ty peníze ušetřit, pamatujte si následující dva tipy:

• Ušetřením za vlak dosáhnete, když jste čtyři až pět a koupíte si lístek pro 6 osob s tím, že dva nestihli vlak. Nikdo se vás neptá, a pokud přeci jen německý průvodčí položí otázku „Sechs?“ Odpovězte: „Sex? Ja, Gruppensex!“ Věřte mi, že odešel velmi rychle a byl pěkně rudý.
• Zmrzlinu v zoo, která stojí 2€, kupujte zásadně dopoledne padesátieurovou bankovkou a buďte žena. Dostanete jí zdarma.

Jak bych zoo charakterizoval dále? V expozicích můžeme vidět různě překvapivé zoologické kombinace. Mně se prosím neptejte, soudím hlavně z toho, s jakým údivem mí kamarádi koukali na některé druhy. Ovšem čáp marabu honící opici, která je velká jako on, to mne také zarazilo. Zřejmě dominantní samec. V zoo je celá řada starších pavilonů jako opičárna, ale je vidět, že se začínají stavět modernější budovy. Zajímavý je africký pavilon, který na mne sice působil tak trochu vykradeně, ale třeba se ještě pochlapí. Každopádně mládě slona je vynikající, stejně jako žába dosahující velikosti cca 20–30 cm. Mají ale celou škálu různých ptáků, což pro mé ornitologické kamarády byly jistě kulturní orgie. Nakonec musím přiznat, že se mi fotily nejlépe.

Zahradu je možné projít během 6 hodin celou, pokud si nedáváte Schnitzel mit Kartofelnsalat za 4,50€. A pokud vám to nestačí, hned za rohem je místní fotbalový stadion. Měli jsme to štěstí a slyšeli krásný davový řev. V tu chvíli jsem si připadal jak na vystoupení jistého německého malíře pokojů. Ale rozhodně nemohu říci, že bych se nudil či nebavil. Naopak, výlet k nezaplacení místo propocení, dosáhl jsem profocení.

Nebudu tedy dlouze mluvit a to, co jsem ještě neprozradil, to prozradí fotky. Slabší nátury nechť prosím přeskočí fetišistickou pasáž v parku. Všem ostatním, nechť se fotky líbí a samozřejmě i jejich komentáře, kde si mimo jiné procvičíte i němčinu!

Tschüs!
Chci vidět fotky…
Přejít do fotogalerie

Již je tomu sice více jak dva týdny, ale vzpomínka na dětskou akci s názvem Noc snů ve mně stále přetrvává. O co vůbec šlo?

Jednalo se o akci v Zoologické zahradě hlavního města Prahy k příležitosti dne dětí. Akce je to dokonce mezinárodní! V tento den zůstávají zoo otevřeny i po zavírací době a zvou na návštěvu dlouhodobě nemocné a zdravotně postižené děti, jejich rodiče a sourozence.

V naší zoo se konala delší noční exkurze. Děti přitom mohly navštívit různá stanoviště a dozvědět se něco o zvířátkách, zazpívat si s vodníky, či sledovat černé divadlo ve zvířecím stylu. Mimo jiné ale taky mohly po zoo vidět poletovat značně přerostlou mouchu, jejíž pohyby a zjev spíše připomínaly opilého mutanta s keckami. Nicméně při zapojení fantazie děti dokonce i poznaly, že o mouchu jde. Asi tušíte, že ta moucha jsem byl vlastně já.

Někteří z nás zaměstnanců měli totiž za úkol převléci se za zvíře a tématicky zapadnout do příslušné expozice. Původně jsem na akci ani neměl být, ale když jsem se o ní dozvěděl a slyšel, že kamarádka bude dělat krávu (máme v zoo skvělý obleček i s cecíky), okamžitě jsem prohlásil, že u toho nesmím chybět. A vzápětí jsem dodal, že se převléknu za brouka hovnivála. Myslím, že drtivá většina lidí ho zná, možná i díky seriálu Včelka Mája, ale kdyby přeci jen někdo nevěděl, tak je to brouk, který si válí kuličku trusu a to ještě zadníma nohama.

Jak se ale osudný den blížil, myšlenka hovnivála se mi rozležela a najednou jsem ani nevěděl, jaký kostým si spíchnout. Což o to, ta kulička by se nějak zařídila. Nevím, jestli vlastními silami, ale v zoo by stačilo uklidit například sloninec a bylo by po problému. Nicméně oblek byl už horší. Nakonec jsem se tedy rozhodl, že taková pořádná moucha bude obstojným hmyzím náhradníkem. Do nápadu se dokonce zapojila i mamka, protože mi půjčila její černé legíny, v kterých jsem sice vypadal jako Vlastimil Harapes, ale sranda musí být.

Jak se tedy stát mouchou? K obleku mouchy potřebujeme následující ingredience:

• 1× černé kalhoty popřípadě legíny, tepláky
• 1× černé triko s dlouhým rukávem
• kdo chce být machr, může předhozí dva body vypustit a nahradit je neoprénovým oblekem
• 1× černá obuv – tu jsem já neměl
• 1× černá mikina s kapucí, případně černé triko s kapucí; musí být šňůrka!
• hadry, oblečení o objemu jedné plné kapuce
• 1× černá punčocha – stačí jedna noha
• 1× tenisový míček jednobarevný, žlutý nebo zelený
• 1× dostatečně velký průhledný igelitový pytel
• 1× černé rukavice
• 2× denní tisk
• 1× lihový fix, nůžky, nůž, izolepa
• 1× vodovky, štětec
• brčko

1. Protože člověk má 4 končetiny, pokud tedy nedošlo někde k chybě, a moucha má 3 páry nohou, je potřeba vytvořit jeden pár nohou umělých. Vezmeme denní tisk. Vytáhneme dva až tři listy novin a zkroutíme do ruličky tak, aby vznikl slabě se rozšiřující kornout. Úzký konec zahneme a ovineme izolepou. Tu pak použijeme i k přilepení novin, aby se nám kornout nerozvíjel. Mějme však na paměti, že by se nemělo izolepou mrhat, protože nohy je potřeba obarvit a na izolepě vodovky nedrží. Pak můžeme použít i lihový fix nebo tempery. Pro jednu nohu je zapotřebí třech článků (ve skutečnosti má moucha článků více, ale nám stačí 3), proto postup opakujeme ještě 2×. Každý článek by přitom měl být o něco menší. Jednotlivé články pak spojíme izolepou. Články by do sebe musí hezky pasovat. Nakonec se ještě udělají 3 malé články jako konečky. Nohy potom nabarvíme vodovkami na černo. Srovnejte obrázek 1 a 2. Na prvním je moucha a na druhém mé dílo, než jsem jej nabarvil.


obr.1: živá moucha


obr.2: muší nohy z papíru

2. Když máme hotové nohy, vyrobíme si křídla. K tomu je potřeba nějaký velký průhlený igelit. Můžeme použít pytel z čistírny od obleku. Z pytle pak vyřízneme oválná křídla a namalujeme na ně fixem žilky. Je zapotřebí udělat do nich dírky a spojit je provázkem. Můžeme si je pak omotat kolem paží či krku, abychom s nimi mohli mávat. Já si je sice vyrobil, ale nakonec nepotřeboval, protože expoziční oddělení mi vyrobilo daleko lepší. Uvidíte ve fotogalerii na konci tohoto článku. Obrázek 3 ukazuje, jak taková křídla nakonec mohou vypadat.


obr.3: muší igelitová křídla

3. Další věc, bez které se pořádná moucha neobejde, jsou veliké oči. Původně jsem uvažoval nad moderními černými brýlemi – takové ty obrovské, co se dnes nosí. Dokonce se jim snad „muší“ přezdívá. Ty jsem neměl, a tak jsem obeslal kolegy emailem, ale nikdo nic. Nakonec mě to trklo! Nejlepších očí dosáhneme za pomocí tenisového míčku! Je potřeba jej rozpůlit – na to použijeme nůž. Nožem pak každou půlku propíchneme, abychom měli otvory k vidění. Musím však říci, že k dobré orientaci a pohybu je zapotřebí opravdu velkých děr, nebo se vám stane, že narazíte v plném letu do člověka, v horším případě do prosklených dveří, i když to je pak i docela reálné muší chování.
   Jak oči na hlavě ale uchytit? Jednoduše. Protože by moucha neměla vypadat jako člověk, neměla by tedy mít ani lidský obličej. Proto použijeme předpřipravenou punčochu, kterou si natáhneme na hlavu. Půlky míčků pak umístíme na oči a punčocha je krásně udržuje. Nakonec ještě punčochu upravíme tak, aby nám nebyl vidět nos a ústa. V terénu se na to ale můžeme vykašlat, neboť nám bude v punčoše celkem parno. Lupiči by mohli jistě vyprávět. Chceme-li mít navíc sosáček, do úst si vložíme brčko. Pokud je moc dlouhé, velikost upravíme nůžkami. Na obrázku 4 je pak výsledný bubák. Omluvte zhoršenou kvalitu fotografie a hlavně se nelekněte!


obr.4: hlava je na světě

4. Nyní je téměř vše hotové. Zbývá se jen převléci do veselého oblečku, s kterým můžete jít i na maškarní ples. Na nohy si tedy natáhneme legíny, tepláky, či jiné tmavé kalhoty. Vezmeme mikinu a do její kapuce nandáme tolik oblečení, aby kapuca byla pěkně vyboulená. Nemusíme to zas přehánět. Kapuci pak pořádně utáhneme tkaničkou a uděláme uzlík. Celou mikinu si následně uvážeme kolem pasu a to tak, aby kapuca byla v rozkroku pod hýžděmi. Je potřeba jí dobře uvázat, aby nepadala, jinak se nám, milé mouchy, špatně poletí!
5. Oblékneme si tričko a pokud to jde, přetáhneme i přes uzel mikiny. Upevníme pár umělých nohou. Kvalitní upevnění závisí na tom, jak moc akční mouchy budeme. Pakliže budeme celý den létat po stole a sedat na cukr či na sklenici limonády, nohy je třeba upevnit i nějakým provázkem. Já jsem sice po zoologické létal hodně, ale nakonec mi stačilo nohy zachytit zezadu mezi záda a utaženou mikinu. Bohužel mi pak trochu padaly. Děcka zřejmě ráda trhají hmyzu končetiny. Ale co, hlavně, že se bavíte jak vy, tak oni.
6. Na záda pak ještě přijdou křídla a na hlavu oči podle bodu 3. Nakonec si vezmeme boty a natáhneme rukavice a můžeme směle vyletět!

Sami tedy vidíte, že to není žádná dřina. Na přípravu obleku vám stačí jedno odpoledne, které v klidu můžete strávit u televize.

Oblek jsem tedy měl, takže jsem si vše sbalil do batohu, nohy jsem si vzal raději do ruky a vyrazil do zoo. Chvíli jsem zvažoval, zda už takhle oblečený nevyrazit z domova. Pak jsem si ale uvědomil, že bydlím blízko psychiatrické léčebny a že místo Noci snů pro děti bych klidně mohl strávit nezapomenutelnou noc snů ve svěrací kazajce.

Můj úkol vlastně spočíval v tom, že jakožto létající zvířátko budu poletovat po zoo a koordinovat, jaká skupinka je na kterém stanovišti, neboť každá ze skupin šla jinou trasu, a mohlo se stát, že se srazí na místě, kam se obě nevejdou. Moderní moucha je samozřejmě vybavena vysílačkou. Aby to ale nebylo fádní, občas jsem poletoval kolem nějakého toho děcka a snažil se vytvořit legraci. Bzučel jsem u toho a děti za mnou utíkaly. Řekl bych, že to mělo celkem úspěch. Nicméně rozhodně jsem nebyl sám. Byl tam také přerostlý lemur, a jak jsem již řekl, kravička. Té jsem se snažil sednout na záda a ona mne pak odháněla ocasem, jak to krávy mouchám dělají. Kravička byla v tzv. dětské zoo, kde jsou zvířata jako ovce, kozy a děti si je mohou pohladit a nakrmit z předem připraveného jídla. Zatímco jsme tam spolu dováděli, jedna z koz začala ocumlávat plastové vemínko. Vypadalo to dost zajímavě. Další koza se pak vrhla na mě. Dodnes nechápu, proč se ke mně natahovala až k obličeji. Myslím, že podobnost s kopytníkem byla čistě náhodná.

Když se akce blížila k samému závěru, byl jsem rád, že to je za mnou. Musím říci, že to byla legrace a i mě to bavilo, ale přeci jen mi bylo trošku horko. Takže limonáda a pár koláčků mi to zaslouženě vynahradilo. Když jsem si sundal oblek, papírové nohy již nebyly moc funkční. Vzal jsem je a zeptal se dětí, kdo že je chce. Ohlasy byly více než příznivé, a tak si dvě děcka domů odnesly každý po jedné noze. Kamarádka, která nevěděla, že jsem nohy rozdal, se mne na konci akce ptala, zda jsem v pořádku, že viděla, jak si děti nosí části mého oblečku ze zoo.

Ačkoliv jste se mohli podívat na pár fotek z přípravy, podle mě je nakonec lepší, když vše uvidíte, jak to probíhalo v akci. Tentokrát najdete galerii na průvodcovském webu. Fotky jsem nepořizoval já, ale profesionální fotografka zoologické zahrady. Jsem zvědavý, jestli moucha někoho inspiruje a v budoucnu jí použije.

Chci vidět fotky z Noci snů s panem mouchou…

Stručně jasně a výstižně: Přidána nová fotogalerie s dnešními radovánkami lemurů v Zoopraha.

Chci vidět, jak lemuři řádili…

Co na ně říkáte, na kluky ušaté?

Dnes to vezmu velmi stručně a nepodělím se s vámi slovem, ale obrazem.
Se svými dvěma kamarádkami jsem navštívil zoologickou zahradu v Praze. Jak to tam zhruba vypadalo skrz foťák mobilního telefonu můžete vidět na mých skoro fotkách.

Chci vidět fotky z výletu…