Je to právě čtrnáct dní, co jsme s přáteli opustili italské lyžařské městečko Aprica, ale dojmy stále doznívají. Možná je to i tím, že v tuto chvíli cítím vůni tamních těstovin, které budou k obědu. Inu jako správní Češi jsme nakoupili stejné těstoviny, co seženete i tady, ale Italové to jistě dělají lépe, to je přece jasné! Aprica je jedno z těch cenově dostupnějších lyžařských středisek, a protože zážitků bylo plno, rozhodl jsem se, že o některých poreferuji. Třeba se tam také někdy vydáte.

Passo dell' Aprica

Aprica je malé zapadlé městečko v severní části Itálie poblíž švýcarských hranic vzdálené od Prahy přibližně 836,345 km. Běžně se vám mohlo stát, že když jste lyžovali, dostali jste smsku „Vítejte ve Švýcarsku,“ což je poměrně legrační situace, zvláště tehdy, přečtete-li si jí až v apartmánu. Jakmile dorazíte do města a celé ho projedete, máte pocit, že nekončí. Je enormně delší než širší, uzavřené mezi jižním a severním svahem. Hezké je na celé situaci to, že na jednom svahu je takřka jaro, zatímco na druhé straně jsou zasněžené kopce poseté stromy a vleky.

Lidé zde jsou přívětiví, menšina umí anglicky, ale všichni se s vámi nějak rádi vždy dohodnou. Italové jsou již taková nátura. Rádi si poklábosí jakkoliv, hlavně ocení snahu. Tak například když chtěla přítelkyně u řezníka koupit kuřecí prsa, její pantomimickou snahu velmi ocenil. Stejně tak majitel rezidence Stella Alpina nám při ubytovacím procesu ukazoval svou výstavku piva: „Gambrinus, Kozel….Plzeň! Plzeň belissimo!“ Běžně se také stává, že potkáte na ulici toulavého dobrodružného psa, který patrně někomu patřil a šel se během siesty vyvenčit sám.

Lyžovačka, sportoviště a ostatní služby

Kromě lyžování si návštěvník může zasportovat v bazénu hned vedle zastávky vleku Magnolta, nebo večer jít na lední brusle. Přestože jsem nebyl, kluziště vypadalo opravdu dobře upravené a bylo jedno z těch větších. Aprica je Čechy hodně navštěvována, a proto jsou zde pro ně i speciální akce – CK NEV-DAMA a MILE poskytují slevy do restaurací či jiných krámků. Tyto dvě cestovky tu vůbec mají hodně nasmlouvaných rezidencí. Běžně zde uvidíte na domcích jejich loga a u zastávek lanovek také jejich kanceláře. Najdete zde i pizzerie s česky mluvící obsluhou. Překvapilo mne, jak Italka umí dobře česky včetně slangu. Možná, že byla někdy v Čechách, nedivil bych se.

Aprica není extrémně velké lyžařské středisko. Nečekejte tu speciální strojky, které vám vygenerují, kolik jste ujeli kilometrů apod. Nicméně přes 20 vleků je komfortních, z toho dva kabinové a jedna zaklápěcí sedačka – jakési vajíčko, aby na vás nefoukalo. Vám, co jezdíte do Alp to asi není nic neznámého, pro mne to byla tak trochu novinka. Nejsem příliš velký lyžař a doteď jsem jezdil jen do českých hor, kde za drahé peníze můžete být rádi, že se svezete na třech či pěti vlecích a ostatní přilehlé má nějaký soukromník, který chce ještě extra peníze za extra permice. Na Alpách se mi obecně líbí, že je tu prostě velké středisko a za jeden skipas, který je cenově srovnatelný s ČR, si jezdíte, kde chcete. Při pořizování skipasu mne nejvíce rozesmálo skenování fotografie. Na bílou kartičku s čipem vám doslova „napálí“ vaši fotografii, která přes již několikrát přepálenou a poškrábanou kartičku stejně není nijak extra vidět. Ale hlavně, že nám to dobře pípalo u turniketu.

Vleky jsou tu opravdu kousek z města i pěšky a v případě nouze nás dovezl skibus. Řidiči to také moc neřešili. V jedné ruce volant větší než ta větší pizza, v druhé ruce vysílačka, na jejímž druhém konci byl další kolega. Spolu se pak domlouvali, kdo kam zrovna jede a kde bude stavět. Mně osobně se to líbilo. I přes počáteční údiv se zdálo, že v tom mají už jistý systém a v podstatě tak okamžitě reagují na potřeby „klienta.“ Navíc byli velmi slušní, milí a usměvaví. Leckteré firmy by se od nich mohly učit. Řidiči si také na silnici nedělají moc starosti s blinkrováním. Tak se málem stalo, že můj dvoumetrový kamarád porazil auto, když přecházel přes silnici.

Zážitky kam se podíváš

No ale dost k popisu, pojďme na nějaké ty lyžovací dojmy. Musím uznat, že se zde místní hezky o sjezdovky starali. Rolby jezdily i za tmy, a tak se nám jednou naskytl pohled na tmu a v ní levitující rolbu (to jak jela z kopce dolů v neosvětlené sjezdovce). Protože nás bylo šest, rozdělili jsme se většinou na páry. Já s přítelkyní, kamarád Martin s přítelkyní a duo Petr a Radek – ostří lyžaři, kteří se odráželi hůlkama na černých sjezdovkách, protože jim to po tom 75 stupňovém svahu vůbec nejelo. Hned první den jsme ještě ve čtyřech s Martinem zkusili první delší modrou sjezdovku, tak jako na rozjezd. Jak se v první zatáčce ukázalo, svah se točil zcela jiným směrem než na mapě a červené označení modré sjezdovky některé z nás opravdu nepotěšilo. Ale sjeli jsme to. Tahle sjezdovka byla nepříjemná, úzká, klikatá a nepřehledná. Alespoň jsme věděli, kam nejezdit. Já si odpoledne s Martinem pak ještě projel některé další sjezdovečky a hezky jsem se rozlyžoval.

Říká se, že třetí den na horách je krizový. Pro některé ale začal už druhý den. Martinova přítelkyně si zlomila na dvakrát nohu na snowboardu, což byla velká škoda. Alespoň se ale svezla na skútru, což jí do teď všichni závidíme. Navíc měla epesně boží pruhovaný návlek na sádru podle poslední italské módy! Třetí den se nám také povedl. Martin si šel zajezdit s klukama a vrátil se s ohnutou hranou. Ten titan dneska už opravdu nic nevydrží. Naštěstí měl ještě sněžné prkno. Já jsem si taky trochu zafreestyloval. Potřeboval jsem se napojit na jednu sjezdovku. Jediná cesta byla přes snowpark, což ještě nebylo tak hrozné. Problém nastal ve chvíli, kdy jsem si všiml, že musím najet na menší skokánek, abych přeskočil dvoumetrovou silnici. Povedlo se, s menšími oděrky na skluznici. Ale naštěstí to šlo zažehlit.

Dobré taky bylo, když jsem chtěl přítelkyni ukázat traverzovou cestu na modrou sjezdovku ze strmější červené. Těsně před zatáčkou na traverz se z ničeho nic objevil nenápadný Ital s velmi nápadnou zákazovou značkou a uzavřel cestu. Pokud nepočítám jeho goretexovou soupravu, vzezřením připomínal Rumcajse – myslím, že tito lidé jsou přímo stvořeni pro to někde číhat a ve správný čas se objevit a ovlivnit situaci. A teď co si počít: červená sjezdovka mi byla zakázána, jiná cesta tu nebyla. Naštěstí jsme čekali jen 20 minut na sluníčku (což ve skutečnosti znamenalo 40 minut), než cestu znovu otevřel. Příčinou byla helikoptéra, která několikrát přeletěla s nákladem neidentifikova­telného složení. Svým vířením mohla způsobit lavinu. A že ten sníh „rozhazovala“ opravdu slušně!

Po každém dni stráveném na svahu nám přirozeně pořádně vyhládlo. Po tom, co jsem první den náhodou snědl nejvíce špaget, ostatní členové výpravy nabyli domnění, že toho hodně sním. A tak se vařilo o trochu více – někdy jsem tu trochu snědl, někdy ten hrnec zbyl a dojídali jsme jej postupně. Přítelkyně se po špagetové příhodě dokonce vyděsila tak, že se do teď trochu bojí, jaký nenápadný otesánek se ve mně schovává.

Když jsme zrovna nelyžovali, zaměstnali jsme svou mysl různými hrami. Nejvíce oblíbená hra byla asi Peníze – kupujete a prodáváte akcie, docela zajímavé. Při hře Česko jsem zjistil, kolik jsem toho od základní školy stihl zapomenout. Každou noc jsme hráli hru s názvem Mrazík, kterou nám uchystali Italové. Ta se odvíjela od důmyslného systému ohřívání našeho apartmánu a pravidel ubytování. Jednoduše řečeno: musíte větrat, aby vám nezateplené vlhké zdi neplesnivěly a nezadržovala se vlhkost v koupelně a dalších místnostech. Zároveň je potřeba dostatečně vyhřát spací místnosti, abyste přežili noc pod jednou tenkou dekou, která se fakt nedá ustlat (kdo někdy byl v Itálii, ví, o čem mluvím), přičemž s termostatem se nesmí manipulovat. Kdo přežije noc bez omrzlin, postupuje do dalšího kola. Po prvním dni jsme prohráli všichni, ale postupně jsme naši herní strategii optimalizovali. Pomohly nám například zatemňovací okenice, které způsobily, že v 8 hodin ráno si myslíte, že jsou tři hodiny v noci. S jakým překvapením se pak divíte, když otevřete okna a zjistíte, že venku svítí sluníčko! Mrazíka jsme nakonec vyhráli, za čež jsme dostali finální odměnu: v rámci zaplaceného úklidu jsme museli vyblýskat kuchyňskou desku a sporák. Marně svým ukazovákem Martin výhružně ukazoval na smlouvu a mlátil Martin pěstí do stolu křičíc na paní uklízečku „No, no, no! Puči fináááále!“ Uklízečky tu zřejmě budou mít silné odbory.

Nechci, aby to vypadalo, že jsme měli samé nepříjemnosti. Spoustu věcí, které jsem zde jmenoval, byly spíš zábavné situace a bylo fascinující zjišťovat, jak se vše odráží v italské kultuře a nátuře. Italové jsou zkrátka takoví pohodáři, kteří řeší situace po svém, ale občas také vybouchnou – například když se někdo příliš dlouho kochá na sedačce a měl by zvednout horní část, kam se dávají nohy, ale nějak na to zapomene. Ital si málem rval vlasy. Malé městečko Aprica je místo, kam se rád zase vrátím, třeba i v létě. Užil jsem si zde báječné, pro mě vlastně zatím nejlepší, lyžování bez front, v pohodové atmosféře tamního kraje. Pořídil jsem spoustu fotek, na které se můžete podívat kliknutím na odkaz pod článkem. Naleznete zde také odkazy na důležité informace o Aprice, které se mohou hodit těm z vás, kdo do tohoto městečka vyrazíte.

V dalším článku se podíváme na italský nápoj zvaný Bombardino, čímž italské radovánky uzavřeme.

Související odkazy

Chci vidět fotografie…
Bombardnino – nápoj, který stoupne do hlavy
Apricaonline.com – oficiální stránka, mapy, hotely, počasí, webkamery
Skinet.cz – české informace o Aprice, doporučuji jako základní rozcestník

Lepší se střevem básnickým žíti,
nežli s tím slepým v nemocnici býti.

Obrázek 1: Děkovný poslední snímek s kontaktem – podobnost je čistě náhodná

„…vidím, že tedy nejsou již další dotazy, a tak Vám děkuji za pozornost a nashledanou.“

Tak nějak možná zněl konec vaší prezentace, anebo jste již něco podobného slyšeli. Větu „Děkuji za pozornost“ také často vídáme na posledních snímcích prezentací. Otázkou zůstává, zda se vůbec děkovat má.

V současné době pracuji jako lektor počítačových kurzů a ještě jsem si bokem zkusil výuku informatiky na Vysoké škole ekonomické. V průběhu celého mého studia ve škole jsem vídal snímky „děkuji za pozornost“ u vyučujících a studentů, kteří prezentovali. A stejně tak jako děkovali všichni okolo za pozornost, děkoval jsem i já. Není to ale tak dávno, kdy mi bylo kolegy lektory sděleno, že děkovat při prezentacích není zcela žádoucí, stejně jako omlouvání se. Důvodem může být fakt, že lidé se přišli něco dozvědět, někoho si poslechnout a tedy není třeba děkovat, právě naopak publikum by mělo být vděčné (samozřejmě, když se opravdu něco dozví a lektor nemáchá rukama nohama a neříká páté přes deváté).

Obrázek 2: Poslední snímek prezentujícího z firmy ESET na jedné konferenci o počítačové bezpečnosti

V tu chvíli jsem byl v šoku a neskrýval jsem své rozčarování. Neustále vídám děkování za pozornost, i já jsem to dělal a najednou zjišťuji, že je to špatně. Dokonce i pokyny k předmětu, který na VŠE vyučuji, říkají, že studentům máme říci, že v závěru by měli děkovat za pozornost. Tak jak tedy? Až do teď jsem si myslel, že poděkování je věcí společenské konvence a že děkovat by se mělo jako projev slušnosti, pokud cítím, že je to žádoucí. Na druhou stranu je pravda, že moderátoři také neděkují. Neříkají: Děkujeme, že jste se na nás dívali.

Od jedné osoby, které důvěřuji a pod jejímž vedením jsem absolvoval jednosemestrální kurz prezentačních dovedností, jsem se dozvěděl toto:

„Myslím si, že otázka děkovat či neděkovat publiku je věcí názoru. Je pravda, že moderátoři neděkují, ale také většinou neposkytují odborný výklad, který je náročný na pozornost. Pokud cítíš, že je na místě poděkovat, klidně to udělej. V tomto směru si myslím, že obecné pravidlo neplatí, každý řečník je jiný a publikum též. Když si publikum poděkování zaslouží, má na něj právo. Přání bych přidala také. Neděkovala bych (případně ani nepřála) nepozornému a pasívnímu posluchačstvu.“

Osobně bych se přikláněl k právě takovému vyjádření. Oslovil jsem také portál www.uspesnapre­zentace.cz/, jak to vidí oni. Jsem zvědavý na odpověď, kterou sem pak připíši.

Jak to tedy je? Máme děkovat a nebo nemáme? A záleží přitom, v jaké roli se jako prezentující osoba nacházíme? A jak to vlastně vnímáte vy jako publikum? Přijde vám zcela normální a běžné, když prezentující poděkuje za pozornost a nebo jste se nad tím už někdy pozastavili?

Myslím si, že opravdu záleží na situaci, ale možná máte jiný názor. Možná máte i podobnou zkušenost a přemýšleli jste nad tím stejně jako já, ať už v roli vystupující osoby nebo osoby v publiku. Pokud ano, těším se na vaše názory, zkušenosti a zážitky v diskusi.

A na závěr mi dovolte poděkovat za pozornost, že jste si přečetli tento článek. Jakékoliv dotazy a názory?;-)

Sedíte v tramvaji, jdete po ulici, kocháte se na lavičce v parku a máte zvláštní pocit. Někdo se na vás dívá. A vy nevíte proč? Už se vám to někdy stalo, aniž byste měli pocit, že jste paranoidní?

Nevím, jak vám, ale mně se to stává docela často. A tak jsem si řekl, že by mě zajímalo, jestli jsem paranoidní a trpím perzekučními bludy a nebo jen trpím nemocí z povolání (kdy několik hodin učím lidi na počítači a oni na mne upřeně koukají s otevřenými ústy).

Nejčastěji se mi tato situace stává v MHD – hlavně v autobusu a metru. Sedím na sedadle a koukám se do zadní části autobusu. Támhleten pán se kouká směrem ke mně. Podívám se za sebe, ale nikdo tam není. On snad opravdu kouká na mne? Pak u mne nastane jedna ze dvou možností, jak se zachovám, ale záleží to dost na náladě a taky na tom, jak jsem se vyspal.

Obvykle, a to je ta častější možnost, znejistím. Nevím, co se děje. Že bych byl takový pěkný klučina? Všichni čtenáři včetně mne víme, že to není pravda. Mám tedy rozepnutý poklopec nebo mě pokálel holub? To jsou věci, které mne v tu chvíli napadnou. Pak se obvykle snažím koukat někam jinam a brzy se nepříjemného pocitu zbavím.

Druhá možnost je trochu bojovnější. To musím mít dobrou náladu a být toho dne ve vyrovnané psychické kondici. Jakmile si myslím, že mě někdo pozoruje, tak chvilku vyčkávám. Když však vidím, že se na mne osoba dívá neustále, začnu se na ní dívat také, dokud neuhne. Musím říci, že někdy je to pěkný oříšek, protože často jsem to nevydržel a začal jsem si připadat hloupě – a tak jsem se otočil zase někam jinam jako v prvním případě.

Zajímalo by mne, čím to je. Obvykle na mne koukají takto divně páni než dámy – ty na mne pro jistotu nekoukají vůbec. A obvykle v MHD. Je to snad proto, že se jim nezdá můj spanilý vzhled, že se lidé nemají kam koukat a nebo na mne civí jen proto, abych mohl psát úvahy do blogu?

Prosím, řekněte, že v tom nejsem sám – že se vám to stává, nebo že vy jste dokonce ti „čumilové.“ A pokud se vám to stalo, co napadne v tu chvíli vás?

V Ostravě slibují hory doly, ale hlavně ty doly, v bankách jsou tunely jak hmotné, tak virtuální phisingové, v Praze nedávno udělali tunel do Letňan a předevčírem se propadla Stromovka.

Jakmile si člověk pořídí kus půdy a začne se o ní starat, tak jako tak jednoho dne narazí na neduh zvaný krtek. Ráno se probere a zjistí, že na jeho milé zahrádce není cedule s nápisem „Zde staví Metrostav,“ ale úplně zadarmo se popozemku přehrabuje krtek, v tu chvíli ne tak milý a pohledný jako z večerníčku. Nesměje se, za to vám se na obličeji vytvoří šílený křen a v dalším střihu snímku grotesky „Rady kozlíka šikuly (podtitul, jak se zbavit krtka)“, běžíte s krumpáčem na nebohé stvoření.

Švih, práááásk, krumpáč a vy letíte vzduchem, dopadnete na záda. Naštěstí na měkkou krtinu, zatímco krtek uteče nepozorovaně pryč. Nadáváte vzteky a nakonec vám nic jiného nezbude, nežli si prodloužit víkend a upravit okrasný anglický trávník do původního stavu.

Podívejme se na tento nešvar z jiného úhlu. To, že se v Ostravě občas z ničehonic ztrácejí lidé do dolních pater ostravských šachet, to není žádná novinka. Nicméně je to taky jeden z inovativních způsobů, jak odlehčit matičce Zemi a pomoci jí s přelidněním. Tento trend se v poslední době dostal konečně i do našeho hlavního města. Jsem velice rád, že naši radní bojují s globálními problémy a ukazují světu, jak se to má dělat. A že těch kroků nebylo málo! Když už, tak pořádně na všech frontách.

8.5. 2008 se otevřela další část tunelu metra C vedoucí do Letňan. Když do kina, tak jedině metrem. Jen doufejme, že multikino v Tescu nepředstaví nějaký nový druh super ultra ozvučení, při kterém bychom nakonec místo filmového přepadení vlaku viděli také to, že za vlakem jede po kolejích metro. I když takhle živé představení jistě nenabízí ani IMAX.

Poslední aktualitkou je mnohokráte zmiňovaný pražský obchvat. Abychom se rychle dostali z jedné části Prahy na druhou, město bude propojeno mimojiné několika důmyslně podhrabanými silnicemi. Jeden tunel se staví na Letné (základy jsou tuším na místě zamítnuté národní knihovny) a vede směrem pod Stromovku – oblíbený park pejskařů, milenců, úchylů a ostatních bruslařů a kolařů.

A nyní se vraťme k naší původní historce s krtkem. Ráno jdete jako zahradník do práce podívat se, jak vaše Stromovka pěkně vzkvétá, ale co vaše oči nevidí! Místo krásně upraveného trávníku krtina a hned vedle díra o průměru deseti metrů. Ten krtek mizernej, pomyslíte si. Ale pak si u oběda přečtete v novinách, že kopáči kopali, kopali a protože jim bylo smutno a nevěděli, jak to venku vypadá, tak si udělali takovou malou skulinku ven.

Nikdo se bohužel nepropadl. Zato krtci zmizeli nenápadně a hned vedle jámy naleznete pohozené krumpáče. Kdo ví, zda byly krtků či zahradníka. Tak jako tak je ale Země přelidněná a nějak se s tím bojovat musí. Slyšel jsem, že sousedi se v pěti do bytu 2+1 nevejdou. Omluvte mne, musím si jít nakreslit plánek, jak jim pomoci rozšířit byt.

Rok se s rokem sešel a zítra máme opět velikonoční pondělí. Zatímco na vesnici se chystá bujaré koledování, muži budou hledat dívky ve všemožných zašívárnách a ženy uzavřou sázky, jestli jejich manžel či příbuzný skončí ve škarpě tak jako minulý rok, kdy dostal 52 panáků, na pražských sídlištích bude ve srovnání s vesnicí celkem klid. Což je docela škoda.

Poslední dobou mi přijde, že Velikonoce ve smyslu tradic jdou do ústraní. Když jsem byl malý, jezdil jsem občas na svátky k tetě na vesnici, kde jsem chodil koledovat se starším bratrancem. Bylo to skvělé. Nešlo o to zmlátit co nejvíce holek, nebo přinést plnou nůši vajec a čokoládových zajíčků. Děvčata se totiž všemožně schovávala a my je hledali. Potom jsme se vždy někde sešli s ostatními koledníky a dávali si tipy, kde holky jsou, případně, kdo se ještě nenašel. Vzpomínám si, že tři byly schované v kanále. Schovka skvělá, ale když už na ní přijdete, není odsud úniku.

Pokud jsem byl v Praze, koledoval jsem u příbuzných. Je jasné, že na sídlišti tolik lidi neznáte a možná i proto se v městech tolik nekoleduje, kdo ví. Ale jednou jsme dokonce šli s kamarádem po sídlišti vykoledovat naše spolužačky ze základní školy. Nicméně, kdykoliv se teď zeptám některých svých kamarádů, kteří dříve koledovali, zda chodí koledovat, většina mi odpoví, že už ani ne. Přijde mi to smutné. Pro mě je to hezký svátek a myslím si, že hodně lidí přichází o veselé zážitky. Ne snad proto, že bych si vychutnával sado maso praktiky, ale z mnoha jiných důvodů.

Tak například pletení pomlázky – adrenalinová záležitost; když na poslední chvíli v městě hledáte vrbu, kde ještě jsou nějaké pruty. Jistě, mohli byste si je koupit, ale to přece není ono. Malování vajíček, vůně čerstvého mazance a nevinně se smějící beránek, kterému vždy s chutí ukousnu hlavu – co víc si člověk může přát! A pokud jsme u toho tradičního mlácení: je pravda, že mnoho dívek a žen Velikonoce nesnáší právě kvůli šlehání vrbovým patentem. Což se nedivím, někteří lidé se v tom vyžívají. Já to chápu jako den, kdy vyrazím s pomlázkou odříkat básničku, kterou si vždy musím zopakovat na nečisto, abych se ujistil, že to ještě umím, a dámy se mi nevysmály. Je to den, kdy mohu omladit dívky, nikoliv omlátit. Snažím se je omlazovat něžně. Trochu to sice zaštípe, ale spíše jen tak symbolicky. Navíc je to legrace, když dívky utíkají a piští. Povězme si upřímně: stejně se u toho smějí a mají takový oheň v očích, tak nevěřím, že by se jim to nelíbilo. Myslím, že to je právě to kouzlo Velikonoc. Dívka se trochu po ránu proběhne, což svědčí jejímu svalstvu a krevnímu oběhu, ječí a piští, díky čemuž vylepšuje své hudební predispozice a nakonec dostane krátkou mírně pichlavou masáž hýžďových svalů – kdo má celulitidu, jistě to ocení, prostě musí, to je bez debat. Žena nemusí platit za jednodenní pobyt v lázních a koledník, co by terapeut obdrží několik vajec jako svou odměnu. Což sice dočasně zvýší hladinu cholesterolu v krvi, ale myslím si, že po psychické stránce získá skvělý pocit za dobré skutky. A jak známo, dobrý psychický stav zlepšuje i ten fyzický. Navíc jde i o kulturní zážitek – co malované vejce, to originál hodný muzejní výstavy. A pokud ne muzejní, dočasná rodinná vernisáž v podobě mísy na stole je přece taky pěkná. Zvažte to, přátelé, nestojí jeden den v roce za takový zážitek?

Jsem sám zvědav, jaké dojmy si odnesu ze zítřejší koledy. Po ránu koleduji mamku – pokud jde do práce, přivstanu si. Ihned potom se oblékám a vyrážím za tetou. Tam je babinec. Scházejí se její dvě dcery, které mají dohromady tři dcery. Obvykle jsem ještě dohodnutý s dědou, takže chodíme společně. Minulý rok se vydařil. Když jsem odcházel od tety, schoval jsem pomlázku pod bundu a vracel se domů. Dole u výtahu přistoupila sousedka, vracející se z práce. Tvářila se unaveně. Inu, co bych pro její omlazení neudělal. Vzhledem k tomu, že cesta naším výtahem do patnáctého patra je docela dlouhá a prakticky utéci také moc nejde, užili jsme si oba nevšední velikonoční zážitek. Výtah se neutrhl a já dostal velikého čokoládového zajíce. Paní mi nakonec poděkovala a s úsměvem dodala, že jí to docela probudilo.

Neváhejte tedy a oprašte své pomlázky, pánové, a pamatujte si, že jde o omlazovací proces, sexuální praktiky drsnějšího rázu si přece můžete nechat na večer. A vy dámy, věřte, že mezi koledníky se najdou gentlemani, pro které koleda neznamená jen červené zadky. A ty, u kterých to bezpečně víte, ty polijte vodou, vždyť tak to má být!

A pro ostatní je tu loňská, nicméně nadčasová velikonoční básnička.

Záhady se dějí a mnohdy nemusí jít jen o nevyjasněné úmrtí J.F.Kennedyho nebo o duchařské historky. Možná se něco podobného přihodilo i vám. Dost často se prý lidem stává, že vhodí ponožky do pračky, a po jejich vyprání naleznou ponožku jednu, či žádnou. A pak někdy po čase, tak jak ponožka zmizela, objeví se zcela nečekaně na místě, kam jste nikdy předtím ponožku nedávali.

A já se ptám, přátelé, jaká to záhadná síla nechává zmizet a objevovat naše ponožky a salámy? Jsme snad obětí vládního spiknutí, kdy jsou naše gastronomické a oblékací potřeby unášeny do starých opuštěných skladů k výslechu a nasazení štěnice? Jde o novou nenápadnou formu pozorování mimozemšťanů? Existují v našich domovech skřítkové, nebo jen máme sklerózu jako řemen?

Jedna z těchto teorií by klidně mohla pasovat na náš salám. Vzpomínám si, že to není jediný případ tohoto druhu. Kamarád na týdenním školním pobytu zanechal štangli lovečáku v ledničce. Během jedné noci byl pryč (lovečák, nikoliv kamarád – ten ještě celý týden rozčileně vyšetřoval a vyslýchal svědky za neustálého kručení žaludku) a každý s nejlepším svědomím a sebezapřením tvrdil, že se k ledničce nepřiblížil na větší vzdálenost jak deset metrů. Třeba vás napadne, co se stalo s tím naším. Uveďme si fakta:

• V bytě byla jen mamka a pes Besinka,
• v době přípravy svačiny byla mamka v kuchyni, Besinka seděla u ní a čekala, zda něco upadne,
• v obývacím pokoji hrála televize,
• v momentě přesunu mamky do obýváku, kopírovala Besinka maminčinu dráhu a loudila u své paničky,
• do kuchyně není z obýváku vidět, veškeré tajemné zvuky by přehlušila televize,
• jakmile se mamka vrátila do kuchyně, salám byl pryč,
• mamka si nevzpomíná, že by s celou šiškou nějak manipulovala, dávala do ledničky, či že by jí upadla na zem,
• salám nebyl ani v koši, ani zatoulaný pod lednicí či pod kuchyňskou linkou,
• sálám jsme nikdy nenašli a v kuchyni se ani po dvou letech nevyskytuje podivný zápach zkaženého salámu.

Co se tedy mohlo stát se salámem? Dodnes je to v naší rodině častým tématem a nedovedeme si podivné zmizení exaktně vysvětlit. Podle naší teorie je někde mezi kuchyní a koupelnou červí díra vedoucí do jiné dimenze či podprostoru (Pokud někdo této teorii nerozumí, představte si to jako neviditelný pytel, kam občas něco spadne). To by totiž vysvětlovalo i fakt, že se nám občas ztrácejí a zjevují ponožky, protože koupelna sousedí s kuchyní, a je oddělena rourami a příčkou. Nicméně salám se sám záhadně do ledničky nevrátil. Možná, že na druhé straně sedí stejný Filip, který právě píše článek o tom, jak se zničehonic jednoho dne objevila vysočina, kterou nikdo nekoupil.

I tak ale pořád máme naději, že se jednou vrátí – otázka je, v jakém stavu. Tak jako tak je to rodinná záhada a budu rád, pokud mi jí někdo dokáže vysvětlit. Fantazii se meze nekladou a někdy i ta nejméně pravděpodobná verze je ta pravdivá.

Tato opravdu jen lehce pohádková básnička pojednává o jistém psychickém problému dívek. Těším se na vaší kritiku, nejen od hubených lidí.

Taková víla lesní,
ta toho asi moc nesní.

Od rána na nohou,
za lesem za vodou,
k mlynáři pro mouku,
tančí na palouku.

Tenká a bílá
ta naše víla,
s vodníkem skotačí
a jíst už nestačí.

Klaníc se měsíci,
bledá je na líci,
průsvitné šaty
i kosti a šlachy.

Musí však nejíst,
jen pár kilo snížit,
chce-li být hezkou,
se k elitě blížit.

Být tenkou křídou
je módní lež pustá,
budeš mou vílou,
i když jsi tlustá.

Čas od času potřebuje člověk relaxaci. Každý relaxuje jinak: někdo si zajde zasportovat do tělocvičny, druhý si zchrupne na kanapi. Jsou lidé, kteří relaxují sklenkou vína: po ránu, po obědě, vlastně kdykoliv během dne – člověk by měl být přece tvor veselý. Jiní si dají před odjezdem pivo, někteří pijí kávu a já? Já piji čaj.

Následující článek by měl odstartovat (už podruhé) rubriku věnovanou mému koníčku: pití čaje. Někdo si řekne, že jde jen o konzumaci a zvláštní druh požitkářství. Chtěl bych vám ukázat, že čaj je pro mne víc. A třeba se vám příběh čaje zalíbí natolik, že si dáte lahodný šálek místo piva před jízdou autem z restaurace domů. A možná zjistíte, že na rozdíl od piva to bude mít jisté výhody.

Na úvod bych rád řekl, že čaj piji od té doby, co si moje hlava pamatuje první vzpomínku na to, jak jsem šahal na rozžhavenou plotnu u kamen, přestože mě maminka varovala, že je horká. Čaj jsem považoval za klasické pití po obědě, na spláchnutí mastného kuřátka, guláše či jiných podobných zdravých českých jídel. Nebyl-li čaj, byla voda. Dával jsem si do něj cukr nebo med. Občas i citron. Takto to dělám dodnes. Nebudu tvrdit, že jsem ortodoxní milec čaje, který trvá na tom, že pytlíková balení jsou nedostatečné kvality a člověk si nemůže vychutnat tu pravou a jedinečnou esenci. Myslím, že záleží na náladě, na chuti a na tom, za jakým účelem čaj budete pít. Čili mám rád jak pytlíkové čaje, od ovocných po černé, a samozřejmě čaje sypané, které si dávám, když nechci rozředit obsah žaludku. Zrovinka teď piji černý čaj ze sámošky a pomlaskávám si.

Než jsem se začal o čaje zajímat více, bral jsem je tedy jen jako druh pití. Jak to tedy přišlo, že šetřím na vlastní čajovou plantáž v oblasti hory Fuji? Je to už 8 let zpět, co jsme měli sraz s vedoucími z dětského tábora, abychom pokecali a prošli se po Praze. Dohodli jsme se, že se také podíváme na unikátní ponornou sochu na Vltavě, která se vždy vynořila, měnila barvy a pak se zase ponořila. Pro ty, co neznají, přikládám malou citaci z roku 2000:

Socha ženy se bude vynořovat na Vltavě u Žofína

„Neobvyklá podívaná se naskytne Pražanům každý srpnový a zářijový večer na hladině Vltavy mezi nábřežím u Národního divadla a mostem Legií. Za zvukových a světelných efektů se zde bude z vody vynořovat a opět klesat ke dnu pětadvacetimetrový artefakt sochaře Kurta Gebauera znázorňující Vltavu jako ženu. Přibližně dvacetiminutová podívaná se bude každý večer opakovat ve 21:00, 22:00 a 23:00. ČTK o tom ve čtvrtek před slavnostní premiérou projektu informoval mluvčí Společnosti Praha – Evropské město kultury 2000 Martin Bartůněk. Produkce je součástí programu "Vltava – město na řece“, v jehož rámci Společnost Praha 2000 s úspěchem spoluorganizuje například také divadelní představení na lodi bratrů Formanů Tajemství Nachové plachty. Ponorná socha, tvořená kovovou konstrukcí a nylonovou sítí, vznikla v dílnách Českých přístavů v Holešovicích a v řece se bude pohybovat díky kinetickým vlastnostem vody. Autorem projektu je architekt Vítek Fejlek."

Citováno z http://archiv­.radio.cz/new­s/CZ/2000/18.08­.html.

Zážitek to byl opravdu skvělý, jen to moc dlouho netrvalo. Socha se zjevila, Japonci vyfotili, socha se ponořila, Japonci nadšeně odešli fotit další zážitky. Přemýšleli jsme, co dál, přeci jen se nám domů ještě nechtělo. Radek tehdy navrhl, že bychom mohli zajít do čajovny, která je odsud nedaleko. Vzhledem k tomu, že jsme do čajoven téměř nikdo nechodil, a já tento druh pohostinství v podstatě neznal, jednoznačně jsme všichni souhlasili.

Čajovna byla od Vltavy opravdu několik kroků. Kdo zná Prahu, musel by malou uličkou na Boršov, což je nedaleko Národního divadla. dnes už čajovna neexistuje, odnesla jí velká voda při povodních. Temná ulička ze začátku připomínala staré hororové filmy o Jacku Rozparovači. Ale něco tu zářilo – takový malý zlatavý zvoneček zavěšený nad starými ztrouchnivělými dvěřmi. Radek řekl, že jsme na místě. Zazvonili jsme na něj, čekajíc, že otevře smrtka nebo nějaký starý černokněžník. Otevřel docela příjemný člověk, který nás pustil dovnitř. Stará dlaždicově chladná předsíň se větvila do několika místností – čajových pokojů. Vešli jsme tedy do jednoho z nich a po chvilce hledání v přítmí malých žlutavých světel jsme nalezli osamělý stoleček v podobě čajové papundeklové krabice s několika bambusovými sesličkami.

Teprve když jsem se usadil, začal jsem pořádně vnímat atmosféru. Byla nádherná. Lehké přítmí, koberce, usměvaví lidé se svými šálky a konvičkami, na zdech pak různé fotky z dalekých krajů – to vše za doprovodu stylové orientální hudby a směsice čajových a aromatických vůní. Zanedlouho přišel jeden z „číšníků“ a podal nám nápojové lístky. A to byl trochu boj. Do této doby jsem netušil, kolik může existovat čajů. Navíc skoro samé orientální názvy. Chvilku jsem váhal, že jsou to nadávky, ale pak mi došlo, že to asi nebude pravda. Čaje byly rozděleny do různých kategorií, u každého nějaký zajímavě napsaný popis. Naštěstí jsem netápal sám. Jak jsem řekl, většina z nás do čajoven nechodila, takže jsme spíše vybírali podle poutavě napsaných vět. Dobré na tom bylo i to, že jsme na stůl dostali malý zvoneček, podobný tomu u vchodu ale daleko menší, na který jsme měli zazvonit, až si vybereme. Nebyli jsme tak vystaveni stresu, že přijde číšník a bude se nás ptát, zda jsme si po půl hodině už konečně vybrali.

Nakonec se zadařilo. Opravdu už si nepamatuji, co měli ostatní. Já jsem si dal Dračí oči, které piji s oblibou dodnes. Někdy o nich jistě napíši samostatný článek. Legrace byla, když číšník přišel s tácem konviček a šálků, rozprostřel vše před nás a pak během deseti vteřin vyhrkl asi pět čínských názvů a sotva jsme se nadechli, abychom se zeptali, jak že to říkal, byl pryč jako pára nad hrncem. Ale přesto jsme si čaje nějakým způsobem poznali. Ale i kdyby se to nepovedlo, nic by se nestalo – stejně jsme byli zvědaví, co si kdo dal, takže se konalo menší čajové kolečko a vzájemně jsme si sdělovali dojmy z chutí. V čajovně mne také zaujalo, že jsme si mohli vypůjčit například Člověče, nezlob se, nebo jinou společenskou hru. Což jsme nakonec neudělali, ale jindy jsem to vyzkoušel. Před záchodem byl kanárek, který hezky vyzpěvoval, takže i z toalety si člověk odnášel jen samé pěkné pocity.

Večer se nám tedy krásně protáhl a zažili jsme úžasné duševní osvěžení. Nešlo o prosté pití čaje. Jak jsem řekl, čaj je pro mne mnohem víc než uhašení žízně. Je to o tom, že se na chvíli zastavíte s přáteli, zapomenete na svět a užíváte si senzační atmosféry. Na chvilku jste v jiném světě, odpočíváte a povídáte si o všem možném. A pokud vám chutná čaj, ještě si odnášíte gastronomický zážitek. Je to také důvod, proč se o čaje zajímám. Pití čaje má dlouholetou tradici a vždy bylo spojeno s navozením vhodné atmosféry pro relaxaci. V některém z dalších povídání si možná i ukážeme, že cesta čajem nekončí ani smrtí (tak teď jsem zvědav, jak si to kdo vyloží). V dnešní uspěchané době je čím dál méně času na to, abyste si oddychli a zapomněli na každodenní starosti. „Čajový prožitek“ je pro mne jedna z metod, jak zastavit čas, jak si dobře popovídat a jak se těšit z života. Zkuste to také, nepijte kafé!

Přeji Vám příjemný prožitek s šálkem čaje!

Poznámka: Proč je v názvu napsáno „(Obnoveno)“ se můžete dočíst v článku Blog se přestěhoval a je „vyjímečný.“

V předešlém článku jsem psal o tom, jak na nás nespadne meteorit. Nicméně, ať už jsme o tom filozofovali v diskusi jakkkoliv, nakonec to dopadne daleko zajímavěji. I když, jak pro koho…

Meteorit nás minul, mimochodem jsem ho neviděl, protože bylo zataženo. Ale brzy možná uvidíme, jak se na nás řítí americká družice, která se vymkla kontrole a nikdo neví, kam dopadne. Je to docela legrace, ale na druhou stranu, může dopadnout kamkoliv. Prý většina z ní shoří v atmosféře, ale i tak to nebude nic příjemného. Představte si, že si jdete po chodníku a spadne na vás kus plechu s americkou vlajkou.

Z tohoto faktu a z předešlého článku plyne ponaučení: Ať počítáme sebelépe, zda se něco trefí, či netrefí, tak i když se netrefí jeden subjekt, nakonec se může ještě trefit nějaký další.

Poslechněte si o meteoritu a pádu družice na ČT1…

Přečtěte si také

Zatmění Měsíce
Zatmění měsíce – já ho viděl!
Mimozemšťani nad Prahou
Mimozemšťani nad Prahou skutečně letěli!
Zase se netrefí