Tentokrát jsme si řekl, že vyzkouším zcela novou trasu. Robinovu trasu, aneb jak se říká třicetikilometrové vycházce ze Sedlčan, jsem projít již dříve, ale obával jsem se špatného spoje. Mé obavy však rozprášila jedna známá, která jezdí sedlčanským autobusem do Prahy. Cesta tam trvá něco kolem hodinky a půl z autobusového nádraží Na Knížecí. Samotná trasa je pak lehce až středně obtížná, nějaké ty kopce, pole, louky, pouště a sem tam silnice s hospodou. Jediné, co zůstává otázkou, je jméno Robin. Jedná se snad o Robina Hooda, který se zde krátce prošel, nebo to byl Kryštůfek Robin?

Nicméně pojďme na autobus: Docela jsme koukali, jaká fronta se před nástupištěm udělala. Už půlhodiny předem zde čekalo několik nedočkavých tváří. Tak tak jsme se do autobusu vešli a sedli si, nicméně můj kamarád Jirka by asi raději stál, neb se za jeho sedadlem kymácel zapáchající bezdomovec a vedle něj, opřen čelem o protilehlé sedadlo, se houpal ze strany na stranu ospalý pochodník a neustále tak vrážel do Jirky. Kdyby tam Jirka neseděl, zajisté by spadl.

Pokud někdy pojedete autobusem z Prahy do Sedlčan, vyplatí se vystoupit na zastávce Laktos. Nalevo uvidíte sedlčanskou továrnu s Pepou, napravo pak hřbitov. Odtud kolem hřbitova to pak je jen co by pochodnickou holí dohodil ke kulturnímu domu, odkud pochod začínal.

Cesta je pak velmi dobře značena, téměř pořád se jde po turistických značkách a kde nejsou, je klasické místní značení „Pé-Pé.“ Akorát jednou jsme si pěkně zanadávali a nebyli jsme sami. A to tehdy, když jsme prošli křížovou cestu poblíž Počepic do strašného kopce a jak jsme tam dolezli, zjistili jsme, že se máme zase vrátit zpět, viz foto.

Ono né, že by to nebylo napsáno v mapce, ale člověk se tak nějak na doprovodné informace nekouká a užívá si okolních krás.

Během cesty panovala dobrá nálada, několikrát jsme se notně nasmáli, obvykle sami sobě. Zjistili jsme, že slogan JUST DO IT, který používá Nike, pochází od Járy Cimrmanna. Ten jednomu turistovi z Ameriky, který se ptal Cimrmanna na cestu do Tábora, nemohl odpovědět, neboť rychle spěchal a se slovy: „Omlouvám se, ale musím just dojit“ odběhl do místního kravína, kde instaloval svůj dojící přístroj, který měl vydojit více mléka. Americký turista pak ostře zahl doleva, uklouzl a udělal v zemi rýhu podobnou dnešnímu Nike logu.

K překvapivému zjištění mne také dovedla kamarádka Týna, která je veselá kopa. Zjistili jsme, že se neustále směje ze zoufalství. A víc bych to nerozebíral. Týna celou cestu natáčela, takže možná vznikne videoreportáž. V takovém případě ji sem přidám do odkazů na konci článku.

Letošní 45. ročník pochodu byl kulatý, a tak jsem přemýšlel, jakou barvu bude mít tradiční plastová botička, která se spolu s tatrankou dává v cíli za odměnu. Pořadatelé mne ale šikovně převezli, neboť byla průhledná. To jsem opravdu nečekal a jsem rád, že ji mám ve své sbírce.

Na náměstí, stejně jako minulý rok, měl svůj stánek Jemča, kde jsem loni mohl vyzkoušet skvělé čajové koktejly. Letos se pohoršili, čajové mojito nebylo, koktejly byly do malých kelímků a zkrátka už to nebyla taková šou jako před rokem. I tak jsem si ale cíl užil a šťastný, že nepršelo, jsem se s přáteli vydal na autobus do Prahy, který za ten rok vůbec nezdražil. Doufám, že to tak bude i příští rok!

A jaké byly ty vaše Prčice? Šli jste do Prčic nebo jinam?

Chci vidět fotky…
Přejít do fotogalerie

Související články

Čajové koktejly – parádní osvěžení v horku
Prčice s řasou osvěžení
Už mě zase posílají do Pr…
“Mě láká velice, pochod Praha Prčice…”

Je to právě čtrnáct dní, co jsme s přáteli opustili italské lyžařské městečko Aprica, ale dojmy stále doznívají. Možná je to i tím, že v tuto chvíli cítím vůni tamních těstovin, které budou k obědu. Inu jako správní Češi jsme nakoupili stejné těstoviny, co seženete i tady, ale Italové to jistě dělají lépe, to je přece jasné! Aprica je jedno z těch cenově dostupnějších lyžařských středisek, a protože zážitků bylo plno, rozhodl jsem se, že o některých poreferuji. Třeba se tam také někdy vydáte.

Passo dell' Aprica

Aprica je malé zapadlé městečko v severní části Itálie poblíž švýcarských hranic vzdálené od Prahy přibližně 836,345 km. Běžně se vám mohlo stát, že když jste lyžovali, dostali jste smsku „Vítejte ve Švýcarsku,“ což je poměrně legrační situace, zvláště tehdy, přečtete-li si jí až v apartmánu. Jakmile dorazíte do města a celé ho projedete, máte pocit, že nekončí. Je enormně delší než širší, uzavřené mezi jižním a severním svahem. Hezké je na celé situaci to, že na jednom svahu je takřka jaro, zatímco na druhé straně jsou zasněžené kopce poseté stromy a vleky.

Lidé zde jsou přívětiví, menšina umí anglicky, ale všichni se s vámi nějak rádi vždy dohodnou. Italové jsou již taková nátura. Rádi si poklábosí jakkoliv, hlavně ocení snahu. Tak například když chtěla přítelkyně u řezníka koupit kuřecí prsa, její pantomimickou snahu velmi ocenil. Stejně tak majitel rezidence Stella Alpina nám při ubytovacím procesu ukazoval svou výstavku piva: „Gambrinus, Kozel….Plzeň! Plzeň belissimo!“ Běžně se také stává, že potkáte na ulici toulavého dobrodružného psa, který patrně někomu patřil a šel se během siesty vyvenčit sám.

Lyžovačka, sportoviště a ostatní služby

Kromě lyžování si návštěvník může zasportovat v bazénu hned vedle zastávky vleku Magnolta, nebo večer jít na lední brusle. Přestože jsem nebyl, kluziště vypadalo opravdu dobře upravené a bylo jedno z těch větších. Aprica je Čechy hodně navštěvována, a proto jsou zde pro ně i speciální akce – CK NEV-DAMA a MILE poskytují slevy do restaurací či jiných krámků. Tyto dvě cestovky tu vůbec mají hodně nasmlouvaných rezidencí. Běžně zde uvidíte na domcích jejich loga a u zastávek lanovek také jejich kanceláře. Najdete zde i pizzerie s česky mluvící obsluhou. Překvapilo mne, jak Italka umí dobře česky včetně slangu. Možná, že byla někdy v Čechách, nedivil bych se.

Aprica není extrémně velké lyžařské středisko. Nečekejte tu speciální strojky, které vám vygenerují, kolik jste ujeli kilometrů apod. Nicméně přes 20 vleků je komfortních, z toho dva kabinové a jedna zaklápěcí sedačka – jakési vajíčko, aby na vás nefoukalo. Vám, co jezdíte do Alp to asi není nic neznámého, pro mne to byla tak trochu novinka. Nejsem příliš velký lyžař a doteď jsem jezdil jen do českých hor, kde za drahé peníze můžete být rádi, že se svezete na třech či pěti vlecích a ostatní přilehlé má nějaký soukromník, který chce ještě extra peníze za extra permice. Na Alpách se mi obecně líbí, že je tu prostě velké středisko a za jeden skipas, který je cenově srovnatelný s ČR, si jezdíte, kde chcete. Při pořizování skipasu mne nejvíce rozesmálo skenování fotografie. Na bílou kartičku s čipem vám doslova „napálí“ vaši fotografii, která přes již několikrát přepálenou a poškrábanou kartičku stejně není nijak extra vidět. Ale hlavně, že nám to dobře pípalo u turniketu.

Vleky jsou tu opravdu kousek z města i pěšky a v případě nouze nás dovezl skibus. Řidiči to také moc neřešili. V jedné ruce volant větší než ta větší pizza, v druhé ruce vysílačka, na jejímž druhém konci byl další kolega. Spolu se pak domlouvali, kdo kam zrovna jede a kde bude stavět. Mně osobně se to líbilo. I přes počáteční údiv se zdálo, že v tom mají už jistý systém a v podstatě tak okamžitě reagují na potřeby „klienta.“ Navíc byli velmi slušní, milí a usměvaví. Leckteré firmy by se od nich mohly učit. Řidiči si také na silnici nedělají moc starosti s blinkrováním. Tak se málem stalo, že můj dvoumetrový kamarád porazil auto, když přecházel přes silnici.

Zážitky kam se podíváš

No ale dost k popisu, pojďme na nějaké ty lyžovací dojmy. Musím uznat, že se zde místní hezky o sjezdovky starali. Rolby jezdily i za tmy, a tak se nám jednou naskytl pohled na tmu a v ní levitující rolbu (to jak jela z kopce dolů v neosvětlené sjezdovce). Protože nás bylo šest, rozdělili jsme se většinou na páry. Já s přítelkyní, kamarád Martin s přítelkyní a duo Petr a Radek – ostří lyžaři, kteří se odráželi hůlkama na černých sjezdovkách, protože jim to po tom 75 stupňovém svahu vůbec nejelo. Hned první den jsme ještě ve čtyřech s Martinem zkusili první delší modrou sjezdovku, tak jako na rozjezd. Jak se v první zatáčce ukázalo, svah se točil zcela jiným směrem než na mapě a červené označení modré sjezdovky některé z nás opravdu nepotěšilo. Ale sjeli jsme to. Tahle sjezdovka byla nepříjemná, úzká, klikatá a nepřehledná. Alespoň jsme věděli, kam nejezdit. Já si odpoledne s Martinem pak ještě projel některé další sjezdovečky a hezky jsem se rozlyžoval.

Říká se, že třetí den na horách je krizový. Pro některé ale začal už druhý den. Martinova přítelkyně si zlomila na dvakrát nohu na snowboardu, což byla velká škoda. Alespoň se ale svezla na skútru, což jí do teď všichni závidíme. Navíc měla epesně boží pruhovaný návlek na sádru podle poslední italské módy! Třetí den se nám také povedl. Martin si šel zajezdit s klukama a vrátil se s ohnutou hranou. Ten titan dneska už opravdu nic nevydrží. Naštěstí měl ještě sněžné prkno. Já jsem si taky trochu zafreestyloval. Potřeboval jsem se napojit na jednu sjezdovku. Jediná cesta byla přes snowpark, což ještě nebylo tak hrozné. Problém nastal ve chvíli, kdy jsem si všiml, že musím najet na menší skokánek, abych přeskočil dvoumetrovou silnici. Povedlo se, s menšími oděrky na skluznici. Ale naštěstí to šlo zažehlit.

Dobré taky bylo, když jsem chtěl přítelkyni ukázat traverzovou cestu na modrou sjezdovku ze strmější červené. Těsně před zatáčkou na traverz se z ničeho nic objevil nenápadný Ital s velmi nápadnou zákazovou značkou a uzavřel cestu. Pokud nepočítám jeho goretexovou soupravu, vzezřením připomínal Rumcajse – myslím, že tito lidé jsou přímo stvořeni pro to někde číhat a ve správný čas se objevit a ovlivnit situaci. A teď co si počít: červená sjezdovka mi byla zakázána, jiná cesta tu nebyla. Naštěstí jsme čekali jen 20 minut na sluníčku (což ve skutečnosti znamenalo 40 minut), než cestu znovu otevřel. Příčinou byla helikoptéra, která několikrát přeletěla s nákladem neidentifikova­telného složení. Svým vířením mohla způsobit lavinu. A že ten sníh „rozhazovala“ opravdu slušně!

Po každém dni stráveném na svahu nám přirozeně pořádně vyhládlo. Po tom, co jsem první den náhodou snědl nejvíce špaget, ostatní členové výpravy nabyli domnění, že toho hodně sním. A tak se vařilo o trochu více – někdy jsem tu trochu snědl, někdy ten hrnec zbyl a dojídali jsme jej postupně. Přítelkyně se po špagetové příhodě dokonce vyděsila tak, že se do teď trochu bojí, jaký nenápadný otesánek se ve mně schovává.

Když jsme zrovna nelyžovali, zaměstnali jsme svou mysl různými hrami. Nejvíce oblíbená hra byla asi Peníze – kupujete a prodáváte akcie, docela zajímavé. Při hře Česko jsem zjistil, kolik jsem toho od základní školy stihl zapomenout. Každou noc jsme hráli hru s názvem Mrazík, kterou nám uchystali Italové. Ta se odvíjela od důmyslného systému ohřívání našeho apartmánu a pravidel ubytování. Jednoduše řečeno: musíte větrat, aby vám nezateplené vlhké zdi neplesnivěly a nezadržovala se vlhkost v koupelně a dalších místnostech. Zároveň je potřeba dostatečně vyhřát spací místnosti, abyste přežili noc pod jednou tenkou dekou, která se fakt nedá ustlat (kdo někdy byl v Itálii, ví, o čem mluvím), přičemž s termostatem se nesmí manipulovat. Kdo přežije noc bez omrzlin, postupuje do dalšího kola. Po prvním dni jsme prohráli všichni, ale postupně jsme naši herní strategii optimalizovali. Pomohly nám například zatemňovací okenice, které způsobily, že v 8 hodin ráno si myslíte, že jsou tři hodiny v noci. S jakým překvapením se pak divíte, když otevřete okna a zjistíte, že venku svítí sluníčko! Mrazíka jsme nakonec vyhráli, za čež jsme dostali finální odměnu: v rámci zaplaceného úklidu jsme museli vyblýskat kuchyňskou desku a sporák. Marně svým ukazovákem Martin výhružně ukazoval na smlouvu a mlátil Martin pěstí do stolu křičíc na paní uklízečku „No, no, no! Puči fináááále!“ Uklízečky tu zřejmě budou mít silné odbory.

Nechci, aby to vypadalo, že jsme měli samé nepříjemnosti. Spoustu věcí, které jsem zde jmenoval, byly spíš zábavné situace a bylo fascinující zjišťovat, jak se vše odráží v italské kultuře a nátuře. Italové jsou zkrátka takoví pohodáři, kteří řeší situace po svém, ale občas také vybouchnou – například když se někdo příliš dlouho kochá na sedačce a měl by zvednout horní část, kam se dávají nohy, ale nějak na to zapomene. Ital si málem rval vlasy. Malé městečko Aprica je místo, kam se rád zase vrátím, třeba i v létě. Užil jsem si zde báječné, pro mě vlastně zatím nejlepší, lyžování bez front, v pohodové atmosféře tamního kraje. Pořídil jsem spoustu fotek, na které se můžete podívat kliknutím na odkaz pod článkem. Naleznete zde také odkazy na důležité informace o Aprice, které se mohou hodit těm z vás, kdo do tohoto městečka vyrazíte.

V dalším článku se podíváme na italský nápoj zvaný Bombardino, čímž italské radovánky uzavřeme.

Související odkazy

Chci vidět fotografie…
Bombardnino – nápoj, který stoupne do hlavy
Apricaonline.com – oficiální stránka, mapy, hotely, počasí, webkamery
Skinet.cz – české informace o Aprice, doporučuji jako základní rozcestník

Protože cestu jsem již popsal v předešlém nymburskopodě­bradském článku a také ve dvou fotogaleriích z roku 2007 a 2008, nebudu o ní hovořit znovu. Přesto na nás čekalo několik překvapení a situací, některých možná až neuvěřitelných. Tak za prvé: levý břeh (ve směru do Poděbrad) má totiž kompletně nový asfaltový povrch, čímž dělá trasu příjemnější a bezpečnější. Je také širší než pravá strana. Nový asfalt přibyl i za Poděbradami, pakliže se rozhodnete jet až do Libic. Tam se muselo dříve jet kousek po silnici, nyní je už možnost jet přímo podél Labe. Zpáteční cestu do Nymburka jsme absolvovali po straně druhé, kde jsme se také sešli s již zmíněným Ondrou. Protože Ondra přijel na dědečkově kole, jeli jsme raději pomaleji, aby nám stačil.

Překvapeních v průběhu dne bylo ale daleko víc. Protože jsme se potřebovali rozehřát, dali jsme si ranní běh z Masaryčky na Hlavák, aneb jak se Filip špatně koukl při plánování trasy. Bude si to pamatovat a příště se jistě bude držet hesla „dvakrát se dívej na IDOS, pak řež.“

Nedávno jsem si také zakoupil bruslařské hole, které se dají využít i na nordickou chůzi. Hnedle, jak jsme dorazili k Labi, jsem zjistil, že mi chybí u jedné z holí botička (gumová násada pro tvrdý terén typu asfalt apod.). Byl jsem tedy nemile zklamán, že jsem ji vytratil. Už už jsem se s ní loučil, když na mne náhodou vykoukla při cestě zpět na nymburské vlakové nádraží – neuvěřitelné štěstí, doteď nechápu.

No a tím posledním překvapením byla vysoká koncentrace hezkých dívek na jednoho obyvatele Nymburka. Všimli jsme si toho zcela náhodou, když jsme po dokončené trase seděli na náměstí se zmrzlinou. Jirka si nabalil hned tři…zmrzliny.

Až se budete dívat na fotografie, zjistíte, že nejvíce legrace jsme si užili s holemi a při obědě. Závěrem bych se rád veřejně omluvil Svatému Vojtěchovi a Svatému Radimovi, kteří ve zdraví přežili naše libické řádění a nehnuli přitom ani brvou.

Chci vidět fotky… | Článek z minulého roku | Fotky z roku 2008… | Fotky z roku 2007…

Odkud a kam a za kolik

V úvodu bych rád řekl, že pro ty z vás, kteří se chystáte, nebudu popisovat podrobnou cestu. Ta už je totiž dobře popsaná v článku na serveru Ladronka a také na webu Světkoleček. Doporučuji si s sebou vytisknout oba články, v každém je mnoho zajímavostí a upozornění, na které je dobré nezapomenout. I díky nim jsem dnes tady. Samotná mapa trasy je k dispozici na Inlinemap.net, která se dá přes menu celkem luxusně vytisknout.

K oběma článkům jen několik aktualizací: Přestože jsme jeli do vlakové zastávky Děčín – Čertova voda, je možné vyrazit už z Děčín – Přípeř. Přívoz zdražili o 30 centů (bude tedy stát aktuálně 90 centů).

Kdo by si chtěl vypočítat jízdné za vlak, doporučuji kalkulátor ČD. Mě přišlo na cca 700 Kč, pokud nepočítám okružní taxi jízdu Prahou (blíže v sekci zážitky) ale znáte to, hned zítra to bude stát o stovku víc.

Tekutiny a pochutiny

Určitě je dobré si vzít něco k pití a jídlu. Cestou sice potkáte mnoho restauračních zařízení, ale některé jsou poměrně drahé. Měl jsem s sebou 3,5 litru vody, velkou svačinu a na záchodě v Pirně jsem si natočil vodu z hajz…z kohoutku. Dohromady jsem vypil přes 5 litrů tekutin při průměrné teplotě 25 stupňů za slunečného počasí. Čůrat jsem byl jen 2× (přemýšlím, zda mám být opravdu takhle podrobný).

Strávená doba na bruslích

S Jirkou jsme moc nezastavovali, jídlo jsme měli s sebou. Ujeli jsme to za 8 hodin i s čekáním na 2 přívozy. Ale je nutné říci, že my jsme už ostřílení bruslaři a naše tempo je někdy svižnější. Počítejte tedy, že můžete být doma pozdě. Vyrazili jsme v půl desáté ráno z Děčína a v 22:00 jsem byl doma v Praze v bytě.

Už jen samé zážitky

Panečku a že jich nebylo málo! Musím říci, že jsem si to perfektně užil a v září plánuji jet ještě jednou. Povrch je ve většině úsecích perfektní a příroda k sežrání. Naše zážitky jsem shrnul k jednotlivým fotkám, které můžete navštívit na rajčeti. U každé fotky je popis, takže můžete sledovat naše vyprávění. Doufám, že si ho užijete a necháte se inspirovat. Uživatelé rajčete také mohou jednotlivé fotky komentovat. A nebo jakékoliv dojmy a dotazy klidně pište pod tento článek.

Chci vidět fotopříběh…

Přátelé, i letos jsem vyhověl všem osobám, co mne mají tak rádi a posílají do vesnice v okrese Benešov, a zaskočil si pro botičku do Prčice. Pochod mi přinesl několik překvapení, osvěžení nejen dešťové a samozřejmě nechybí ani fotografie.

Stejně jako minulý rok, jsme vybrali s kamarádem Jirkou třicetikilometrovou trasu z husitského sídla. Při domlouvání, kdo půjde, to bylo zajímavé. Původně nás mělo být pět, pak osm, pak sedm, pak devět, pak sedm a nakonec opět pět, ale úplně jiná pětice, než na začátku. Uff, já vím, náročné sledovat spád příběhu, ale zůstaňte u vašich přijímačů a nikam nepřepínejte!

Pokud pomineme nerozhodnost některých účastníků, tak tím hlavním důvodem byl fakt, že předpověď počasí pro letošní ročník pochodu nebyla úplně růžová, respektive bleděmodrá s teplotou okolo 25 stupňů. A tak se stalo, že okolo šesté hodiny ranní mi přicházely smsky účastníků, že ten déšť asi neustane a že doma nenašli nafukovací loď ani křidélka.Ono to opravdu vypadalo špatně a vycukal i ostřílený mazák, který se mnou nevynechal ani jeden pochod. Protože je ale můj velký kamarád, tak Jirku nebudu jmenovat. První velké překvapení bylo za mnou.

To druhé překvapení souviselo s prvým – čtveřice účastníků ještě nikdy nešla pochod Praha – Prčice. Přišlo mi to fascinující, protože v tu chvíli jsem se cítil jako zkušený pochodník, co může předávat zkušenosti a říkat, kde co uvidíme a na co se můžeme těšit. Je pravda, že když jsem ukazoval 5 km před cílem věž prčického kostelíčku, padaly hlášky typu: „No von zas myslí támhletu vesničku vzdálenou 20 km za tím lesem.,“ ale tím se člověk nesmí nechat vyvézt z míry, a tak jsem s vážnou tváří souhlasil.

Třetí překvapení se nekonalo, schovám si jej na příští rok. Za proměnlivé počasí jsem byl i docela rád. Pořád se něco dělo, člověku podklouzávaly nohy v bahnité cestě, a když někdo spadl, byla to velká porce zábavy. Nesoustředil jsem se tak na horko, ale užíval jsem si změn. A když nakonec před cílem vylezlo sluníčko, nálada všech pochodujících se ještě zvýšila, což bylo povzbuzující.

Sestava našeho „družstva“ se také vydařila – lidé to byli zábavní, sympatičtí, až krásní. V půl páté jsme již stáli na náměstí Prčice a vítězoslavně drželi žlutou botičku. Několik z nás mohlo ochutnat čajové koktejly, což bylo to poslední osvěžení dne, a jelikož čaje mám rád, chystám si na koktejly samostatný článek, který se zde objeví ještě tento týden.

Sečteno podtrženo, děkuji všem, děkuji počasí a děkuji pořadatelům za příjemných 30 km a těším se na příští ročník, který pro mne a pro pochod samotný bude jubilejní. Doufám totiž, že příští rok oslavím svou 10. botičku na 45. ročníku pochodu Praha – Prčice.

A kdo chce vidět, co všechno jsme zažili a kde jsme byli, navštivte fotogalerii!

Chci vidět fotky…
Přejít do fotogalerie

Související články

Včera byl poslední prázdninový den. Alespoň, co se dětí týče. Mně to začne až o něco později. Nicméně jsem s dětmi držel partu a finální den prázdnin jsem prožil výletově. S kamarádkou Hankou jsme vyrazili na zámek Loučeň.

Zámek Loučeň je zhruba na polovině cesty mezi Nymburkem a Benátkami nad Jizerou. Zpřístupněn veřejnosti byl teprve nedávno a to 7.7.2007. Tyto tři magické sedmičky daly za vznik soutěži, které jsme se na zámku zúčastnili: Odpovědět na sedm otázek a získat tak jednu ze sedmi zajímavých cen. Ale kvůli tomu jsme tam nejeli. V současné době je v državě nejmenované akciové společnosti a pořádá mnoho zajímavých kulturních akcí jako jsou svatby, rauty, divadelní představení aj. Jeho historie ale sahá do dávné minulosti. Poslední šlechtický rod, který panství vlastnil, byli Turn und Taxisové (jistě znáte Taxisův příkop, který byl po nich pojmenován). Zámek jim byl ale v období po Druhé světové válce vyvlastněn a teď ho osídlili akcionáři.

Protože byl po válce v dezolátním stavu, je postupně obnovován, hlavně interiér. A tak je člověk možná zpočátku překvapen, že nevidí klasické honosné stropy. I tak má ale své kouzlo. Nicméně jeho dominantou je zahrada, kde může každý zabloudit. V současné době skýtá deset různých labyrintů nebo bludišť. Musím říci, že jsem se vyřádil. Vždy mě fascinovaly labyrinty z živého plotu a chtěl jsem nějaký pořádný navštívit. Loučeň sice nemá tak rozsáhlý labyrint, musíme také dodat, že všechny vznikly teprve před rokem, ale i tak se člověk pěkně zamotá. Nicméně se mi splnil částečně dětský sen.

Výlet se vydařil, jak sluníčkově, tak zážitky. Doporučuji každému zámek navštívit. Myslím že, ostatně jako vždy, fotogalerie bude hovořit za vše. Je to jedna z těch, kde najdete mnoho komentářů a takřka ucelený příběh, takže kdo si bude chtít prohlédnout fotky, nechť si přečte, co je pod nimi, jinak si to tak neužije. Věřím, že se vám budou líbit.

A jak jste na tom byli vy? Co vaše výlety a prázdniny? Chystáte se ještě na nějaký zářijový výlet, dokud bude hezky? Podělte se s inspirací na další zážitek?

Chci vidět fotky… | Přejít do fotogalerie… | Oficiální stránky zámku

Hurá, hurá, hurá, zase se to vydařilo. O čem, že to mluvím? Tak jako každý rok, i letos jsem se s kamarádem Jirkou vydal na inline trasu Nymburk – Poděbrady. Jede se krásně okolo Labe 9 km tam a zase zpět, cesta se dá ovšem dohromady protáhnout i na krásných 30 km. Nechybí přírodní krásy, památky a zdravě chutná minerální voda na lázeňské poděbradské kolonádě.

Tentokráte jsme nebyli sami. Známý LuFa uspořádal na svém blogu sraz, takže nás nakonec bylo 7+2 (děti na kole, které nám daly do těla ). Počasí akorát, vítr příjemně foukal na naše upocená záda, „podězvratka“ nám všem chutnala a v noci jsme spali jako mimina.

Protože v tomto případě zážitek nejlépe vystihne fotografie, hrrr na ně! U nich se také dozvíte, jak to všechno proběhlo, kde jsme byli, co jsme jedli, kolik z nás cestu nepřežilo, prostě klasická drbárna, která stojí za to. Takže příjemné pokoukání. Pro srovnání se můžete také podívat na loňský výlet, kde jsem sice fotil ještě na mobil, ale kvalita příběhu to jistě vyvažuje (alespoň podle toho, co mi kdo říkal – aby to zase nevypadalo, že to vychvaluji, ale tato akce stojí za to vždy).

Přejít do fotogalerie… | Chci vidět fotky… | Jak to bylo loni…

„Mám nový foťák a půjdu ho testovat na Vyšehrad,“ psala mi nadšeně kamarádka přes ICQ. A protože jsem byl zvědavý, jak s ním bude fotit a protože jsem původně váhal, zda si nekoupit právě ten, co má, domluvili jsme se, že půjdeme testovat spolu. Nicméně, když jsem začal přemýšlet nad Vyšehradem, neměl jsem dost kreativních nápadů, co by se tam vše dalo fotit. Rozhodně je to krásné místo, ale v hlavě jsem slyšel myšlenku, která volá: „Víc prostoru, víc zeleně!“ A tak se stalo, že jsme si udělali odpolední výlet do Průhonického parku.

Průhonický park je ideální místo na výlet, romantické procházky, výlety na kole, na focení, na cokoliv. Každý si přijde na své, včetně Karkulky a vlka. Například hned u zámku si můžete dát půl litru malinovky (Nedoporučuji si jí dát těsně, než nastoupíte do houpajícího se autobusu – naštěstí to dobře dopadlo). Jeho rozloha je opravdu veliká, a tak si užije i náročnější turista. Já jsem ho před rokem s kamarádem v dubnu celý obešel. Nyní jsem se vyřádil i po fotografické stránce. Avšak je pravda, že ideální dobou pro focení je jaro, když kvetou rododendrony.

Orientační plán parku – pro zvětšení klikněte na obrázek.

Kolem třetí hodiny odpoledne jsme tedy s Monikou vystoupili z autobusu na zastávce Průhonice. Odtud je to k zámeckému parku jen pár kroků. Stačí se rozhlédnout a zámek je tu. Trochu mne překvapilo, že vstup byl zpoplatněn. Zajímalo by mne, jak to řeší z druhé strany parku, kam jsme se před rokem dostali úplně normálně lesem z pole. Právě proto jsem se divil, že musím z peněženky lovit 20 Kč, aby mne turniket pustil.

Jakmile se jimi ale projde, čeká na vás dominanta parku – Průhonický zámek. A ihned za ním se rozprostře široká zeleň končící za devatero kopci a devatero potůčky. My jsme park celý neprošli, dostali jsme se zhruba do poloviny. Když jsme si uvědomili, že jsme už asi půlhodinu sami v parku a v dáli byl slyšet vyjící vlk na měsíc, usoudili jsme, že bude lepší se vrátit.

Výlet se nádherně vydařil, počasí nám přálo a nohy ani tak po vyzutí bot nesmrděly – co víc jsem si mohl přát! Snad jen ještě nádherné fotky. Jestli se mi podařily a nebo ne, to už budete muset posoudit sami. Přeji vám tedy pěkné koukání, třeba vás to naláká na výlet.

Přejít do fotogalerie… | Chci vidět fotky… | Více o Průhonickém parku…

Minule nás šlo sedm, poměrně slušná tlupa. Tentokrát jsme s kamarádem Jirkou obměnili složení týmu a v pěti lidech jsme si troufli na 30 km trasu z opačného směru, než chodíme obvykle – a sice z Tábora. Pro nás dva to nebyla žádná premiéra, již jsme jí jednou šli a musím říci, že se mi z tras líbí asi nejvíce. Je to hlavně díky tomu, že skoro celou cestu jdete v přírodě. Například 35 km z Bystřice u Benešova v 80% trasy potkáváte asfalt (přesto jsem jí šel nejčastěji).

Z Tábora je možné jít i 43 km, absolvovat i cyklistické trasy. Na to jsme se ale letos ještě necítili. Naše túra začala na autobusovém nádraží, odtud pak kolem rybníku Jordán a podél kolejí dál a dál. Jako minulý rok se mohou fandové seznámit s orientačními body:

Tábor (start) → Stoklasná lhota → Chotoviny (1. kontrolní stanoviště) → přechod přes dálnici → Starý zámek (zřícenina bez zámků) → Borotín → Střezimíř → Větrov (větry nevanuly) → Červený újezd → Říkov (2. kontrola a kousek dál i ta třetí) → Kvašťov → Sedlec – Prčice (cíl).

Počasí se vydařilo. Přistálo na nás jen pár kapek a mastnota byla pryč, ale jinak svítilo celý den sluníčko a psi se nám pletli vesele pod nohy. Nežli vám představím fotky, rád bych uvedl několik zajímavých postřehů, které jsem si z včerejší túry, krom Denisy na zádech, odnesl:

• Nepřeceňujte lidi, kteří tvrdí, že by si dali 40 km trasu. Nemusí to znamenat, že jí chtějí ujít za 6 hodin.
• Nepodceňujte lidi, kteří tvrdí, že posledních 5 km je budete nosit na zádech. Udržují tempo, nesedají si o přestávkách na zem a nepustí vás ani vyčůrat.

Samozřejmě to nebylo až tak drsné, jak tvrdím. Nálada panovala skvělá a myslím, že jsme si to všichni krásně užili, bez hádek a bez tržných ran. Více už prozradí fotografie. Já se jdu mezitím ošetřit ze včerejší pěstní bit…totiž vlastně umýt si hlavu.

Chci vidět fotky…
Přejít do fotogalerie

Související články

O víkendu jsem se s několika přáteli vydal na vlakový výlet do Drážďan, kde nás čekalo spousta zvířátek s otevřenou náručí. Vstávání v 4:50, cesta 2 hodiny, krásné počasí, krásně hluční Němci, co víc si člověk o víkendu může přát!

Vždy se rád dívám po jiných zoologických zahradách a srovnávám. Tentokrát musím říci, že Zoo Dresden není jednou z těch nejlepších, přesto má svůj zajímavý styl. Je menší, klidnější a to je někdy také důležité (pokud vedle nehrají fotbal, viz níže, a pokud tam nehraje dechovka, viz také níže). Vstupné činí 8 EUR pro dospělého. Ale pokud chcete nějaké ty peníze ušetřit, pamatujte si následující dva tipy:

• Ušetřením za vlak dosáhnete, když jste čtyři až pět a koupíte si lístek pro 6 osob s tím, že dva nestihli vlak. Nikdo se vás neptá, a pokud přeci jen německý průvodčí položí otázku „Sechs?“ Odpovězte: „Sex? Ja, Gruppensex!“ Věřte mi, že odešel velmi rychle a byl pěkně rudý.
• Zmrzlinu v zoo, která stojí 2€, kupujte zásadně dopoledne padesátieurovou bankovkou a buďte žena. Dostanete jí zdarma.

Jak bych zoo charakterizoval dále? V expozicích můžeme vidět různě překvapivé zoologické kombinace. Mně se prosím neptejte, soudím hlavně z toho, s jakým údivem mí kamarádi koukali na některé druhy. Ovšem čáp marabu honící opici, která je velká jako on, to mne také zarazilo. Zřejmě dominantní samec. V zoo je celá řada starších pavilonů jako opičárna, ale je vidět, že se začínají stavět modernější budovy. Zajímavý je africký pavilon, který na mne sice působil tak trochu vykradeně, ale třeba se ještě pochlapí. Každopádně mládě slona je vynikající, stejně jako žába dosahující velikosti cca 20–30 cm. Mají ale celou škálu různých ptáků, což pro mé ornitologické kamarády byly jistě kulturní orgie. Nakonec musím přiznat, že se mi fotily nejlépe.

Zahradu je možné projít během 6 hodin celou, pokud si nedáváte Schnitzel mit Kartofelnsalat za 4,50€. A pokud vám to nestačí, hned za rohem je místní fotbalový stadion. Měli jsme to štěstí a slyšeli krásný davový řev. V tu chvíli jsem si připadal jak na vystoupení jistého německého malíře pokojů. Ale rozhodně nemohu říci, že bych se nudil či nebavil. Naopak, výlet k nezaplacení místo propocení, dosáhl jsem profocení.

Nebudu tedy dlouze mluvit a to, co jsem ještě neprozradil, to prozradí fotky. Slabší nátury nechť prosím přeskočí fetišistickou pasáž v parku. Všem ostatním, nechť se fotky líbí a samozřejmě i jejich komentáře, kde si mimo jiné procvičíte i němčinu!

Tschüs!
Chci vidět fotky…
Přejít do fotogalerie