Protože cestu jsem již popsal v předešlém nymburskopodě­bradském článku a také ve dvou fotogaleriích z roku 2007 a 2008, nebudu o ní hovořit znovu. Přesto na nás čekalo několik překvapení a situací, některých možná až neuvěřitelných. Tak za prvé: levý břeh (ve směru do Poděbrad) má totiž kompletně nový asfaltový povrch, čímž dělá trasu příjemnější a bezpečnější. Je také širší než pravá strana. Nový asfalt přibyl i za Poděbradami, pakliže se rozhodnete jet až do Libic. Tam se muselo dříve jet kousek po silnici, nyní je už možnost jet přímo podél Labe. Zpáteční cestu do Nymburka jsme absolvovali po straně druhé, kde jsme se také sešli s již zmíněným Ondrou. Protože Ondra přijel na dědečkově kole, jeli jsme raději pomaleji, aby nám stačil.

Překvapeních v průběhu dne bylo ale daleko víc. Protože jsme se potřebovali rozehřát, dali jsme si ranní běh z Masaryčky na Hlavák, aneb jak se Filip špatně koukl při plánování trasy. Bude si to pamatovat a příště se jistě bude držet hesla „dvakrát se dívej na IDOS, pak řež.“

Nedávno jsem si také zakoupil bruslařské hole, které se dají využít i na nordickou chůzi. Hnedle, jak jsme dorazili k Labi, jsem zjistil, že mi chybí u jedné z holí botička (gumová násada pro tvrdý terén typu asfalt apod.). Byl jsem tedy nemile zklamán, že jsem ji vytratil. Už už jsem se s ní loučil, když na mne náhodou vykoukla při cestě zpět na nymburské vlakové nádraží – neuvěřitelné štěstí, doteď nechápu.

No a tím posledním překvapením byla vysoká koncentrace hezkých dívek na jednoho obyvatele Nymburka. Všimli jsme si toho zcela náhodou, když jsme po dokončené trase seděli na náměstí se zmrzlinou. Jirka si nabalil hned tři…zmrzliny.

Až se budete dívat na fotografie, zjistíte, že nejvíce legrace jsme si užili s holemi a při obědě. Závěrem bych se rád veřejně omluvil Svatému Vojtěchovi a Svatému Radimovi, kteří ve zdraví přežili naše libické řádění a nehnuli přitom ani brvou.

Chci vidět fotky… | Článek z minulého roku | Fotky z roku 2008… | Fotky z roku 2007…

Odkud a kam a za kolik

V úvodu bych rád řekl, že pro ty z vás, kteří se chystáte, nebudu popisovat podrobnou cestu. Ta už je totiž dobře popsaná v článku na serveru Ladronka a také na webu Světkoleček. Doporučuji si s sebou vytisknout oba články, v každém je mnoho zajímavostí a upozornění, na které je dobré nezapomenout. I díky nim jsem dnes tady. Samotná mapa trasy je k dispozici na Inlinemap.net, která se dá přes menu celkem luxusně vytisknout.

K oběma článkům jen několik aktualizací: Přestože jsme jeli do vlakové zastávky Děčín – Čertova voda, je možné vyrazit už z Děčín – Přípeř. Přívoz zdražili o 30 centů (bude tedy stát aktuálně 90 centů).

Kdo by si chtěl vypočítat jízdné za vlak, doporučuji kalkulátor ČD. Mě přišlo na cca 700 Kč, pokud nepočítám okružní taxi jízdu Prahou (blíže v sekci zážitky) ale znáte to, hned zítra to bude stát o stovku víc.

Tekutiny a pochutiny

Určitě je dobré si vzít něco k pití a jídlu. Cestou sice potkáte mnoho restauračních zařízení, ale některé jsou poměrně drahé. Měl jsem s sebou 3,5 litru vody, velkou svačinu a na záchodě v Pirně jsem si natočil vodu z hajz…z kohoutku. Dohromady jsem vypil přes 5 litrů tekutin při průměrné teplotě 25 stupňů za slunečného počasí. Čůrat jsem byl jen 2× (přemýšlím, zda mám být opravdu takhle podrobný).

Strávená doba na bruslích

S Jirkou jsme moc nezastavovali, jídlo jsme měli s sebou. Ujeli jsme to za 8 hodin i s čekáním na 2 přívozy. Ale je nutné říci, že my jsme už ostřílení bruslaři a naše tempo je někdy svižnější. Počítejte tedy, že můžete být doma pozdě. Vyrazili jsme v půl desáté ráno z Děčína a v 22:00 jsem byl doma v Praze v bytě.

Už jen samé zážitky

Panečku a že jich nebylo málo! Musím říci, že jsem si to perfektně užil a v září plánuji jet ještě jednou. Povrch je ve většině úsecích perfektní a příroda k sežrání. Naše zážitky jsem shrnul k jednotlivým fotkám, které můžete navštívit na rajčeti. U každé fotky je popis, takže můžete sledovat naše vyprávění. Doufám, že si ho užijete a necháte se inspirovat. Uživatelé rajčete také mohou jednotlivé fotky komentovat. A nebo jakékoliv dojmy a dotazy klidně pište pod tento článek.

Chci vidět fotopříběh…

A je to tady! Trasa, před kterou mám respekt a zároveň se těším, jak jí zdolám. Už minulý rok jsem si s kamarády vyhlédl cyklotrasu mezi Děčínem a Drážďany, po které se dá jet i na kolečkových bruslích. Dlouho jsme pilovali termín, ale nakonec nám to před několika týdny vlivem počasí nevyšlo. Teď je naše druhá šance. Sice v polovičním složení, nicméně to beru jako předvoj a obhlédnutí trasy, na kterou se jistě rád v září vrátím.

Jak tak tento příspěvek píši, říkám si, že teď se ještě těším, teď mám síly na rozdávání, ale kdo ví, jaký bude příspěvek, který shrne zážitky. O hó, neztrácejme dobrou náladu, určitě si ještě večer, až přijedu, půjdu zaběhat.

Nebudu dlouho vyprávět, protože se ještě musím připravit. Trasa je totiž dlouhá 65 km, a proto si s sebou nemohu vzít jen nějaké to pití, gel na klouby a náhradní ponožky, abych nesmrděl. Takže v lednici se mi chladí iontový nápoj žlutého zbarvení připomínající něco, co se nepije, v mrazáku je další pití a hned vedle počítače se mnou koketují tyčinky, které jako by říkaly: „pojď, vezmi si nás, jsme celé žhavé a polité čokoládou…!“

Že bych si jednu…jenom nakous…ale ne, pracky pryč, to vydržíš! Eh..kde jsme to? Jo aha, jasně. Maminka mi také kladla na srdce, abych si vzal obinadla, pas a eura. A samozřejmě nesmím zapomenout na hromadu jídla a opalovacího krému. Přecijen nechci dopadnout jako nedávno na koupališti. Takže když už, tak padesátka faktor to jistí, ta by mě mohla ochránit snad i před deštěm. Ne, že bych jej čekal, počasí má být hezké, ale raději to zaklepu na hlav…tedy na dřevo. Takže všechno mám, ještě přibalit brusle a zítra můžeme vyrazit!

Držte nám s Jirkou palce, budeme je potřebovat. Je to naše velká kilometrová premiéra. Doufám, že se mi podaří nafotit něco zajímavého. V neposlední řadě bych rád řekl, že naší cestu sponzoruje Karl a Egon z Alles Gutte und rád bych jim tímto podekchovala za některá užitečná slofička, která se v Dráždanech pudou hodyt!

A dost možná, že se nám naše sponzory podaří i vyfotit – nechte se překvapit a těšte se na fotky!

Minulou neděli jsem zašel ven s kamarádkou Katkou. A protože jsme se neviděli asi rok a bylo hezky a měli jsme chuť si trochu protáhnout těla (ne, nebojte, není to laciná erotická povídka, jejímž čtením utrácíte 64 Kč za minutu), vyrazili jsme do Stromovky s létajícím talířem. A nebyli jsme sami, kdo tam také házel.

Když jsme si povídali, všímal jsem si, že kolem nás chodí nějak podezřele mnoho osob s létajícím talířem. Ale nevěnoval jsem tomu až takovou pozornost. Teprve po několika úderech talířem do hlavy, když jsme dostali nápad házet si dvěma frisbee zároveň a co nejrychleji s cílem uklouznout na trávě, spadnout a dostat v lepším případě záchvat smíchu, jsem si začal uvědomovat, že slyším ozvěnovité hlasy.

Mou obavu o brzký návrat do Bohnic vyvrátila Katka, protože tyto hlasy slyšela i ona. Usoudili jsme tedy, že jsme ještě relativně normální a že bychom té záhadě mohli přijít na kloub. Vydali jsme se tedy za dunivými tóny. Po několika set metrech jsme spatřili lepící páskou ohraničenou louku a kupu diváků se psy. V tu chvíli nám to bylo jasné. Ve Stromovce probíhá soutěž v tzv. dogfrisbee. Vzpomněl jsem si, že o této akci mluvili nedávno ve Snídani s Novou, ale nevěděl jsem, že to bude právě v termín našeho srazu. Docela nás to potěšilo, protože to, co jsme viděli za nedlouho, opravdu stálo za to.

Neuvěřitelné kreace psů a jejich páníčků s létajícími disky byly pastvou pro naše oči a foťák. Ještě, že jsem si ho vzal. Soutěže probíhaly celý den. My jsme přišli v pokročilé hodině, a tak už probíhal jen freestyle. Nicméně ne jen tak obyčejný – jednalo se totiž o velké finále o zajímavé ceny (hlavně pro pejsky – být hafíkem, taky bych se těšil z třiceti kilového granulovaného pokladu) a šlo hned o mistrovství ČR. Vítězem se stal Michal Roman se psem Jessee James. Soutěžila i jeho partnerka, jejíž choreografie mě zaujala asi nejvíce – její fenka například uměla vyskočit na ohnutá záda, posadit se a dát packu nahoru, přičemž něco podobného s packou dělala zároveň panička.

Na konci akce házeli odměnění létající talíře do publika, a tak jsme měli možnost si nějaký odnést domů. Bohužel mi však talíř, jak se nám pánům sem tam stane, vyklouzl, a zmocnila se ho slečna, která si už jeden chytla. Katce se chytit také nic nepodařilo. Ale i přesto jsme měli úsměv na obličeji, protože podobná akce stojí opravdu za to. Doporučuji všem, nejen těm, kteří mají rádi zvířata. A protože se nechci podělit jen textem, ale i obrazem, fotky jak z Matrixu jsou tu pro vás.

Chci vidět fotky… | Přejít do fotogalerie… | Český portál o psím sportu dogfrisbee

Hurá, hurá, hurá, zase se to vydařilo. O čem, že to mluvím? Tak jako každý rok, i letos jsem se s kamarádem Jirkou vydal na inline trasu Nymburk – Poděbrady. Jede se krásně okolo Labe 9 km tam a zase zpět, cesta se dá ovšem dohromady protáhnout i na krásných 30 km. Nechybí přírodní krásy, památky a zdravě chutná minerální voda na lázeňské poděbradské kolonádě.

Tentokráte jsme nebyli sami. Známý LuFa uspořádal na svém blogu sraz, takže nás nakonec bylo 7+2 (děti na kole, které nám daly do těla ). Počasí akorát, vítr příjemně foukal na naše upocená záda, „podězvratka“ nám všem chutnala a v noci jsme spali jako mimina.

Protože v tomto případě zážitek nejlépe vystihne fotografie, hrrr na ně! U nich se také dozvíte, jak to všechno proběhlo, kde jsme byli, co jsme jedli, kolik z nás cestu nepřežilo, prostě klasická drbárna, která stojí za to. Takže příjemné pokoukání. Pro srovnání se můžete také podívat na loňský výlet, kde jsem sice fotil ještě na mobil, ale kvalita příběhu to jistě vyvažuje (alespoň podle toho, co mi kdo říkal – aby to zase nevypadalo, že to vychvaluji, ale tato akce stojí za to vždy).

Přejít do fotogalerie… | Chci vidět fotky… | Jak to bylo loni…

Jezdíte rádi na bruslích a připadá vám, že se pohybujete pořád dokolečka a je všude plno lidí? Máte rádi netradiční zážitky? Chtěli byste zkusit na bruslích něco nového? Zkuste jezdit v noci. Teď to možná vypadá jako typická reklamní nabídka, ale opak je pravdou. Včera jsem si na inlinech poprvé vyzkoušel noční bruslení a musím říci, že to bylo vynikající, ne-li luxusní.

Několik známých mi již říkalo, že to v Praze jde. Známý bruslařský okruh Ladronka, kde přes den najdete bruslařů tolik jako Vietnamců na tržnici, nabízí i noční vyžití. Okruh je totiž osvícen lampami. Původně jsem se na to chystal se svými dvěma věrnými bruslařskými druhy (doufám, že mi to prominou, mají u mě klobásku), ale pak mi napsala kamarádka, jestli nemám čas. Dlouho jsem se nerozhodoval a bez zbytečných řečí se šlo rovnou na věc. A stálo to za to.

Kdo neví, kde Ladronka je, musel by se podívat do mapy, aby zjistil, že Bílá hora je to pravé bruslařské místo. V půl desáté večer jsme se s Mončou sešli na zastávce Vypich. Odtud je to na okruh jen pár kroků. Cestou nás ještě minulo několik neúnavných bruslařů, kteří ovšem se západem slunce pomalu ale jistě dobruslili a odešli. Zbylo nás tam dohromady asi jen šest bruslařů, z toho dva zkoušeli nějaké skokanské triky, takže dráha patřila takřka celá nám. Ladronka nabízí okruh ve tvaru osmičky. V jejích zatáčkách to byla celkem legrace – tam totiž lampy nejsou, a tak jsme si museli dávat sakra pozor, abychom nezahučeli do křoví. Ale adrenalin musí být. Navíc Monika měla pro všechny případy přichystanou čelovku, kterou jsme nakonec jednou využili – zkontrolovali, že svítí, a pak jí opět zhasli a jeli instinktivně.

Když jsme asi tak okolo 23:13:47 odcházeli, ještě tam někdo jezdil. Nedivím se. Strašně rychle mi to uteklo. Dost možná i proto, že jsem fotil. Koneckonců se na fotečky můžete podívat i vy, drazí bruslaři i nebruslaři. Tak jako tak jsem byl ale nadšen a už se zase těším, až se na noční Ladronku vydám. Doporučuji všem, kdo se rádi nechají v horkých nocích ošlehat větrem a netopýry. Máte někdo podobnou zkušenost a nebo jiný tip či názor? Podělte se v diskusi!

Chci vidět fotky…
Přejít do fotogalerie