Tentokrát jsme si řekl, že vyzkouším zcela novou trasu. Robinovu trasu, aneb jak se říká třicetikilometrové vycházce ze Sedlčan, jsem projít již dříve, ale obával jsem se špatného spoje. Mé obavy však rozprášila jedna známá, která jezdí sedlčanským autobusem do Prahy. Cesta tam trvá něco kolem hodinky a půl z autobusového nádraží Na Knížecí. Samotná trasa je pak lehce až středně obtížná, nějaké ty kopce, pole, louky, pouště a sem tam silnice s hospodou. Jediné, co zůstává otázkou, je jméno Robin. Jedná se snad o Robina Hooda, který se zde krátce prošel, nebo to byl Kryštůfek Robin?

Nicméně pojďme na autobus: Docela jsme koukali, jaká fronta se před nástupištěm udělala. Už půlhodiny předem zde čekalo několik nedočkavých tváří. Tak tak jsme se do autobusu vešli a sedli si, nicméně můj kamarád Jirka by asi raději stál, neb se za jeho sedadlem kymácel zapáchající bezdomovec a vedle něj, opřen čelem o protilehlé sedadlo, se houpal ze strany na stranu ospalý pochodník a neustále tak vrážel do Jirky. Kdyby tam Jirka neseděl, zajisté by spadl.

Pokud někdy pojedete autobusem z Prahy do Sedlčan, vyplatí se vystoupit na zastávce Laktos. Nalevo uvidíte sedlčanskou továrnu s Pepou, napravo pak hřbitov. Odtud kolem hřbitova to pak je jen co by pochodnickou holí dohodil ke kulturnímu domu, odkud pochod začínal.

Cesta je pak velmi dobře značena, téměř pořád se jde po turistických značkách a kde nejsou, je klasické místní značení „Pé-Pé.“ Akorát jednou jsme si pěkně zanadávali a nebyli jsme sami. A to tehdy, když jsme prošli křížovou cestu poblíž Počepic do strašného kopce a jak jsme tam dolezli, zjistili jsme, že se máme zase vrátit zpět, viz foto.

Ono né, že by to nebylo napsáno v mapce, ale člověk se tak nějak na doprovodné informace nekouká a užívá si okolních krás.

Během cesty panovala dobrá nálada, několikrát jsme se notně nasmáli, obvykle sami sobě. Zjistili jsme, že slogan JUST DO IT, který používá Nike, pochází od Járy Cimrmanna. Ten jednomu turistovi z Ameriky, který se ptal Cimrmanna na cestu do Tábora, nemohl odpovědět, neboť rychle spěchal a se slovy: „Omlouvám se, ale musím just dojit“ odběhl do místního kravína, kde instaloval svůj dojící přístroj, který měl vydojit více mléka. Americký turista pak ostře zahl doleva, uklouzl a udělal v zemi rýhu podobnou dnešnímu Nike logu.

K překvapivému zjištění mne také dovedla kamarádka Týna, která je veselá kopa. Zjistili jsme, že se neustále směje ze zoufalství. A víc bych to nerozebíral. Týna celou cestu natáčela, takže možná vznikne videoreportáž. V takovém případě ji sem přidám do odkazů na konci článku.

Letošní 45. ročník pochodu byl kulatý, a tak jsem přemýšlel, jakou barvu bude mít tradiční plastová botička, která se spolu s tatrankou dává v cíli za odměnu. Pořadatelé mne ale šikovně převezli, neboť byla průhledná. To jsem opravdu nečekal a jsem rád, že ji mám ve své sbírce.

Na náměstí, stejně jako minulý rok, měl svůj stánek Jemča, kde jsem loni mohl vyzkoušet skvělé čajové koktejly. Letos se pohoršili, čajové mojito nebylo, koktejly byly do malých kelímků a zkrátka už to nebyla taková šou jako před rokem. I tak jsem si ale cíl užil a šťastný, že nepršelo, jsem se s přáteli vydal na autobus do Prahy, který za ten rok vůbec nezdražil. Doufám, že to tak bude i příští rok!

A jaké byly ty vaše Prčice? Šli jste do Prčic nebo jinam?

Chci vidět fotky…
Přejít do fotogalerie

Související články

Čajové koktejly – parádní osvěžení v horku
Prčice s řasou osvěžení
Už mě zase posílají do Pr…
“Mě láká velice, pochod Praha Prčice…”

Botanickou zahradu v Tróji pravidelně navštěvuji nejen kvůli tomu, že má senzační japonskou zahradu. V průběhu roku pořádá různé akce včetně nočních procházek po zahradě. V celém areálu je také možné vidět výstavy, zvláště pak fotografické, sochařské či výstavy rukodělných prací. Jako je například současná vrbová výstavka. Prodávali i vrbové proutky. Ty jsem si chtěl koupit, ale bylo mi řečeno, že když už musím koledovat, tak že si je mám pěkně natrhat. Což je pravda, takže se budu muset v nejbližších dnech vypravit na lov prutů.

S přítelkyní jsme se zašli podívat i na doznívající výstavu orchideí a také na vystoupení Taiji Akademie, kam občas chodím na výtečný čínský čaj. A protože v zahradě ještě nic nekvetlo, zaměřil jsem se fotopřístrojem právě na vystoupení Akademie. Věřím, že i vám se, alespoň v této zprostředkované formě, budou líbit. Fanoušky na facebooku a uživatele twitteru jsem vyzval k okomentování následující fotky.

Vybral jsem dva komentáře, které se mi líbili:

1. Já to rozhodně nebyl! (od @mouseho)
2. Tak, teď mi položte celý svět na ramena a já ho unesu! (fanoušek z facebooku)

No řekněte, jak byste ji okomentovali vy?

Pokud by vám fotografie nestačily, zajděte si do Akademie, kde vás to i naučí! A na závěr ještě jedna fotografie, která se mi podařila v zahradě pořidit. Jaro sice je, ale pozor, někde se dá ještě bruslit.

Chci se podívat na vystoupení Taiji Akademie…

Přejít do fotogalerie…

Možná si řeknete, proč za čajem chodit do nějaké sokolovny, když je v republice plno hezkých čajoven. Inu, cesta čaje je dlouhá a než jí dovršíte, i ta méně nápadná čajová chýše může skýtat hodnotnější zážitek. Protože je 太極拳 (doufám, že jsem to napsal dobře, má to být Taiji) staré čínské bojové umění, lidé, kteří pořádají takovýto dýchánek, budou mít k čajové kultuře jistě blíže než klasický zpomalený čajař z čajovny U dvou šálků. Navíc dostanete ochutnat čajík kupovaný v Číně a to se za 100 Kč, které za večer utratíte, rozhodně vyplatí. Uvidíte čínský způsob přípravy čaje zvaný kung-fu nebo-li Gong-fu cha a dozvíte se plno zajímavých informací.

Malá místnost, která je za normálních okolností určena ke cvičení, se decentní úpravou přeměnila v čajový koutek. Nic extravagantního, žádné přešperkované ozdoby. Sesličky či polštářky na zemi, uprostřed bambusový stolek s miskami a konvičkou, se židlí pro vrchního čajaře, příjemná hudba a vůně a sem tam pár čínských drobností. Už jen abych ochutnal čaj, říkal jsem si v duchu.

Když se místnost naplnila asi patnácti osobami, dorazil i pán (říkejme mu třeba Petr Donát), který nám připravil lahodný čaj. Byl to kamarádův trenér. Po chvíli poslouchání mi došlo, že má čaj opravdu velmi rád, a tak jsem byl rád, že je rád, a že bude čaj připraven s láskou a šetrností.

Čaj, který jsme pili, byl mix Pu-Erhu a jasmínového čaje. Čajový mág konvičku pěkně napěchoval a dal nám přivonět ke spařeným lístkům – voněly nádherně po jasmínu. Při prvním nálevu jsem měl pocit, že piji hutnější jasmín. Na kamaráda čaj zapůsobil a s pokřiveným úsměvem mumlal něco o ovocných čajích a cukru. S dalšími nálevy se ale čaj proměňoval v klasický zemitý Pu-Erh, což bylo na čaji opravdu úžasné.

Mezi nálevy jsme se dozvěděli mnoho zajímavostí z čínské kultury – od počítání na rukách, přes picí hry jeho mistra Taiji. Pro mne ale byla asi nejpřínosnější informace týkající se děkování čaje beze slov. Chcete-li Číňanovi poděkovat za dobrý čaj, stačí prý dvakrát poklepat skrčeným ukazováčkem a prostředníčkem o stůl. Procvičit si to můžete například v čajovém klubu Cha Dao, což je čajovna, kterou mohu vřele doporučit.

Po vypití asi dvanácti nálevů jsme si ještě chvíli povídali a pak se všichni rozloučili. Musím říci, že to byl opravdu příjemný večer ve stylovém místě, s přátelskou atmosférou a kvalitním čajem. Jsem zase o něco chytřejší a byl čas si v klidu popovídat s kamarádem. Myslím, že takhle by čajové „dýchánky“ měly vypadat. Doufám, že se mi brzy poštěstí zase do Taiji Akademie zavítat – na příští večer prý bude připravena „nějaká specialitka“ a při těchto slovech jsem zpozoroval šibalský úsměv našeho hostitele.

Pokud byste chtěli vyrazit za čajovou kulturou do Taiji Akademie, můžete navštívit jejich stránky či přímo odkaz na související článek, kde se dozvíte termíny konání a kde sokolovnu najdete.

Příští posezení se koná 29.1. od 19:30 a já tam možná budu také.

V předchozím čajovém pidičlánku jsem si vás dovolil pozvat na ochutnávku japonských čajů v pražské zoologické zahradě při příležitosti výročí založení této kolébky zvířat. A jak to dopadlo?

Čajovna začala v 11 hodin a měli jsme k dispozici následující čaje:

Genmaicha

Standardní zelený japonský čaj s praženou rýží. Nálev trávově svíravé, lehce chlebově pražené chuti, příjemné vůně. Genmaicha byl u návštěvníků nejoblíbenější. Vypili ho dvě hodiny před zavírací dobou čajovny.

Hojicha

Japonská specialita vzniklá pražením zeleného čaje Bancha či Sencha. Hnědavý nálev výrazné, chlebově nasládlé chuti i vůně. V Japonsku je zvykem popíjet tento čaj k jídlu či po jídle.

Kokeicha

Čajový prach vzniklý při třídění všech tříd japonského zeleného čaje (Bancha, Sencha, Gyokuro), slisovaný do temně zelených jehliček. Žlutozelený nálev trávové, lehce nasládlé chuti.

Co se týče kamarádů, kteří využili pozvánky, děkuji Lucce a Janě s Michalem. Jani, příště přijďte tak o dvě až tři hodiny dříve a čajovna ještě bude stát. Děkuji taky všem lidem ze zoo, že jsem opět mohl být jejich elementární součástí a děkuji Petře, Barče, Dance za pomoc. Hlavně Petře, ta se jako jediná neflákala a lila poctivě čaj po ubruse, stejně jako já. Ale Barča byla taky bezva a i Danka, ale mám pocit, že její krabička od nudlí se v čajovně vyskytovala víc než ona sama (nutno ovšem podotknout, že měla v zoo i jiné starosti než jen čajovnu). Bohužel nebyl skoro vůbec čas, lidem tak chutnalo, že jsem holky nestihl vyfotit. Snad mi to prominou.

A protože jsme nakousli fotky, jistě vás zajímá, jak to v zoo dopadlo. Vězte, že program byl nabitý. Ve fotogalerii naleznete komentované fotky z akcí v dolní části zoo. Z japonských „koutků“ tam snad chybí jen origami.

Ahoj a těším se na příští čajování!

Chci vidět fotky… | Přejít do fotogalerie… | Zoo očima Lucky…

Drazí přátelé,

tak jako jsem vás posledně zval na indické čaje, i dnes vás srdečně zvu na čajování do Pražské zoologické zahrady, tentokráte v japonském stylu. Září je v zoo měsícem Japonska a k příležitosti oslav založení zahrady bude nedaleko dětského koutku improvizovaná japonská čajovna, kde se opět pokusím splnit čajová přání všech návštěvníků, kteří se zastaví. Budu velice rád, pokud přijdou mí známí i neznámí.

Čaji a dobré náladě zdar!

Váš Filip

Původně bych snad ani nic nepsal, ale zažil jsem dnes několik kuriózních situací, které za to stojí. A to hned při prvním vstupu. Dále mne „vyfakovaly“ gorily a celý den se držel v duchu krásných přežbleptů. Nebudou chybět ani fotky.

Vtip č. 1 – vyhrál jsem první místo

Lidé si nejspíše takhle v neděli pospí. Když jsem ještě v zoo pracoval, byl jsem zvyklý, že jsem se po vstupu za bránu podíval, kolik už je v zoo lidí. Dnes jsem tam po dlouhé době vešel jako návštěvník. I podíval jsem se a výsledek můžete vidět sami. Fotka je trochu rozmazaná. Zřejmě z toho, jak jsem byl v šoku.

Vtip č. 2 – přežblepty

Během procházení jsem narazil na tři různé lidi s třemi geniálními přeřeky. Ten první byl u goril. Mláďata goril se jmenují Moja a Tatu. Když jsem fotil Moju, přišel pár a pán říká:

„Hele, to je Mája!“

Začal jsem se smát a paní na něj:

„Prosímtě, jaká Mája? To je Moja, podívej, tady pán z toho ani fotit nemůže.“

Všichni jsme se tomu zasmáli. Když jsem to vydýchal, pán dodal:

„Hele a támhleto, to je to druhý mládě, Tůtů.“

Musel jsem opustit pavilon.

Později jsme procházeli kolem telefonující paní. Ta sháněla zbytek party. Měli se společně naobědvat na nejvýše položeném místě zoologické zahrady – občerstvení v Oboře. Paní volala do telefonu:

„Sejdeme se u občerstvení v opeře!!!“

Už jsem ani nedoufal, že na něco podobného natrefím, když jsme odpoledne koukali na jihoamerické příbuzné našich divočáků – na pekari páskované. A paní na své děti:

„Hele, tak tohle jsou ty pekaři.“

Vtip č. 3 – Jak mě gorila „vyfakovala“

Že nemá rád gorilí samec Richard objektivy, to jsem věděl. Ale že v tom budou po něm jeho děti a navíc že to dokáží vyjádřit lidským způsobem, to jsem nečekal. Viz fotografie.

Vtip č. 4 – chybička se vloudila

Já myslím, že už bez komentáře.

Nechtěl bych to tátovi klokanovi vysvětlovat, když z vaku vykoukne tohle.

No a kde že jsou fotografie? No přece tady, jako vždy!

Chci vidět fotky… | Přejít do fotogalerie…

Včera byl poslední prázdninový den. Alespoň, co se dětí týče. Mně to začne až o něco později. Nicméně jsem s dětmi držel partu a finální den prázdnin jsem prožil výletově. S kamarádkou Hankou jsme vyrazili na zámek Loučeň.

Zámek Loučeň je zhruba na polovině cesty mezi Nymburkem a Benátkami nad Jizerou. Zpřístupněn veřejnosti byl teprve nedávno a to 7.7.2007. Tyto tři magické sedmičky daly za vznik soutěži, které jsme se na zámku zúčastnili: Odpovědět na sedm otázek a získat tak jednu ze sedmi zajímavých cen. Ale kvůli tomu jsme tam nejeli. V současné době je v državě nejmenované akciové společnosti a pořádá mnoho zajímavých kulturních akcí jako jsou svatby, rauty, divadelní představení aj. Jeho historie ale sahá do dávné minulosti. Poslední šlechtický rod, který panství vlastnil, byli Turn und Taxisové (jistě znáte Taxisův příkop, který byl po nich pojmenován). Zámek jim byl ale v období po Druhé světové válce vyvlastněn a teď ho osídlili akcionáři.

Protože byl po válce v dezolátním stavu, je postupně obnovován, hlavně interiér. A tak je člověk možná zpočátku překvapen, že nevidí klasické honosné stropy. I tak má ale své kouzlo. Nicméně jeho dominantou je zahrada, kde může každý zabloudit. V současné době skýtá deset různých labyrintů nebo bludišť. Musím říci, že jsem se vyřádil. Vždy mě fascinovaly labyrinty z živého plotu a chtěl jsem nějaký pořádný navštívit. Loučeň sice nemá tak rozsáhlý labyrint, musíme také dodat, že všechny vznikly teprve před rokem, ale i tak se člověk pěkně zamotá. Nicméně se mi splnil částečně dětský sen.

Výlet se vydařil, jak sluníčkově, tak zážitky. Doporučuji každému zámek navštívit. Myslím že, ostatně jako vždy, fotogalerie bude hovořit za vše. Je to jedna z těch, kde najdete mnoho komentářů a takřka ucelený příběh, takže kdo si bude chtít prohlédnout fotky, nechť si přečte, co je pod nimi, jinak si to tak neužije. Věřím, že se vám budou líbit.

A jak jste na tom byli vy? Co vaše výlety a prázdniny? Chystáte se ještě na nějaký zářijový výlet, dokud bude hezky? Podělte se s inspirací na další zážitek?

Chci vidět fotky… | Přejít do fotogalerie… | Oficiální stránky zámku

„Mám nový foťák a půjdu ho testovat na Vyšehrad,“ psala mi nadšeně kamarádka přes ICQ. A protože jsem byl zvědavý, jak s ním bude fotit a protože jsem původně váhal, zda si nekoupit právě ten, co má, domluvili jsme se, že půjdeme testovat spolu. Nicméně, když jsem začal přemýšlet nad Vyšehradem, neměl jsem dost kreativních nápadů, co by se tam vše dalo fotit. Rozhodně je to krásné místo, ale v hlavě jsem slyšel myšlenku, která volá: „Víc prostoru, víc zeleně!“ A tak se stalo, že jsme si udělali odpolední výlet do Průhonického parku.

Průhonický park je ideální místo na výlet, romantické procházky, výlety na kole, na focení, na cokoliv. Každý si přijde na své, včetně Karkulky a vlka. Například hned u zámku si můžete dát půl litru malinovky (Nedoporučuji si jí dát těsně, než nastoupíte do houpajícího se autobusu – naštěstí to dobře dopadlo). Jeho rozloha je opravdu veliká, a tak si užije i náročnější turista. Já jsem ho před rokem s kamarádem v dubnu celý obešel. Nyní jsem se vyřádil i po fotografické stránce. Avšak je pravda, že ideální dobou pro focení je jaro, když kvetou rododendrony.

Orientační plán parku – pro zvětšení klikněte na obrázek.

Kolem třetí hodiny odpoledne jsme tedy s Monikou vystoupili z autobusu na zastávce Průhonice. Odtud je to k zámeckému parku jen pár kroků. Stačí se rozhlédnout a zámek je tu. Trochu mne překvapilo, že vstup byl zpoplatněn. Zajímalo by mne, jak to řeší z druhé strany parku, kam jsme se před rokem dostali úplně normálně lesem z pole. Právě proto jsem se divil, že musím z peněženky lovit 20 Kč, aby mne turniket pustil.

Jakmile se jimi ale projde, čeká na vás dominanta parku – Průhonický zámek. A ihned za ním se rozprostře široká zeleň končící za devatero kopci a devatero potůčky. My jsme park celý neprošli, dostali jsme se zhruba do poloviny. Když jsme si uvědomili, že jsme už asi půlhodinu sami v parku a v dáli byl slyšet vyjící vlk na měsíc, usoudili jsme, že bude lepší se vrátit.

Výlet se nádherně vydařil, počasí nám přálo a nohy ani tak po vyzutí bot nesmrděly – co víc jsem si mohl přát! Snad jen ještě nádherné fotky. Jestli se mi podařily a nebo ne, to už budete muset posoudit sami. Přeji vám tedy pěkné koukání, třeba vás to naláká na výlet.

Přejít do fotogalerie… | Chci vidět fotky… | Více o Průhonickém parku…

Dnes to vezmu rychle a stručně. Jaký jste měli víkend? Já jsem ho strávil na Moravě díky kamarádce kamarádky a jejím kamarádkám, které mě vzaly na ochutnávku vína do Mikulova. Cestou jsme navíc navštívili Macochu, kde jsem také ještě nebyl. Počasí se nám vcelku vydařilo, a tak jsem i leccos nafotil. Ti z vás, co čekají veselé ovíněné fotografie, tak ty musím zklamat. V tu chvíli jsem totiž většinou nefotil, ale pil. Nicméně pár se jich také najde. Navíc jsem spíše krajinkář, než „fotograf pokojů.“

Kdo chce tedy vidět fotky, nechť se koukne, kdo ne, nechť se koukne taky, aneb když nasaje pod čárku, je vaša, když nasaje nad čárku, je taky vaša (viz komentáře k fotkám).

Chci vidět fotky…

Přejít do fotogalerie…

V předešlém článku jsem vás zval na indickou čajovnu, která se postavila v Pražské zoologické zahradě. A jak to proběhlo a dopadlo?

Od půl deváté ráno se čajovna začala připravovat v dolní části zahrady na místě zvaném Veselovského louka. Ve 12:00 pak přišly mé sličné „spolukuchařky“ a začali jsme připravovat čajíky. Lidé mohli ochutnat tři černé indické čaje ze známých čajových oblastí – Daarjeling, pěstovaný v podhůří Himalájí, Assam, který se dnes pěstuje na obou březích řeky Brahmaputry, a pro návštěvníky nejméně známý Nilgiri (Modré hory), za kterým by jste se museli vypravit na jižní cíp Indie.

Čaje se podávali zdarma, sice bez mléka a cukru (což v Indii takřka neexistuje), ale za to s láskou uvařené. V 15:40 nechyběl ani živý vstup do Českého rozhlasu, kde jsem blekotal pěkný voloviny. Doufám, že to nikdo nevyhrabe na internetu.

Jsem moc rád, že někteří z vás přišli za čajem a zvířátky. Děkuji Ondrovi s Míšou, Petrovi a Renče s přáteli. Zbytek si můžete vychutnat na fotkách. Tak zase někdy!

Chci vidět, jak se čajovalo v zoo…

Přejít do fotogalerie…

Související články