Přestože jsem hlavně čajař, nepohrdnu něčím ostřejším. A teď nemyslím jen čaj s rumem. Když už je člověk na dovolené, měl by zakusit i tamnější speciality. A tak jsme v Aprice, na doporučení jedné mé známé, hledali Bombardino.

Jedná se o tradiční italský míchaný nápoj, s kterým se můžete setkat zejména v lyžařských střediscích, ale určitě i kdekoliv, kde je potřeba se pořádně a rychle zahřát. Kombinace horkého vaječňáku, whiskey a pravé šlehačky docílíte několika příjemných efektů:

• po pár doušcích máte prohřáté celé tělo, zabere lépe než grog
• pochutnáte si na sladkém nápoji s hořkým ocasem whiskey
• brzy máte chuť na další
• a je vám velmi velmi lehko…škyt…zkrátka takhle člověk lyžuje, pak si sedne, příjemně relaxuje a najednou je opilý ani neví jak

Možná, že tuto sezonu už se na lyže nevydáte, ale pokud pojedete někdy do Itálie a budete mít příležitost, určitě si Bombardino dejte. V rámci udržení permanentní vysmáté nálady, ale zejména pro účely srovnání, jsme jej vyzkoušeli na několika místech. A právě tehdy bohužel zjistíte, že se cena a způsob přípravy liší bar od baru. S trochou nadsázky by se dalo říci, že se člověk musí párkrát opít, aby zjistil, kde se ožrat nejlépe.

V Aprice tedy mohu doporučit restauraci Ristorante Bar Malga Magnolta umístěnou 1900 m. n. m., ke které se dostanete například lanovkou ze zastávky Magnolta. Tam dostanete velkou sklenici s pořádným panákem whiskey a vynikající šlehačkou.

Pokud si Bombardino oblíbíte, můžete si jej v tamních obchodech koupit ve flašce, stejně jako my. Samotný již připravený nápoj pak stačí jen ohřát, nalít, přidat šlehačku a hned je veselo! Také jsme zjistili, že ve studené formě slouží jako skvělá poleva na zmrzlinu.

A všichni ostatní, kteří si chcete Bombardino připravit, se můžete podívat na recept z pořadu S Italem v kuchyni. Přeji dobré chutnání!

Chci vidět přípravu a recept…

Související odkazy

Lyžovačka v Aprice

Jedli jste někdy sushi? Chutnalo vám? A že jste ho zkoušeli i sami vyrobit? Ti, kdo by na poslední otázku odpověděli ano, vědí, že to není žádná legrace a investice do náčiní a ingrediencí se vyplatí.

Pro všechny nadšence sushi tu mám bezva hru! Jedná se o klasickou hru typu přijde zákazník, objedná si, já mu to dám a seberu peníze. Ale není to až tak jednoduché: není sushi jako sushi, požadavky zákazníků se mění a vy musíte použít ty správné ingredience, které logicky docházejí. Nezbývá nic jiného než je pravidelně objednávat. Protože se vám sem tam nepodaří uklohnit tu správnou delikatesu a příprava se prodlouží, můžete zákazníky ukonejšit lahodným saké a nebo předvést své mistrné umění s nožem. Jen bacha na prsty!

Hra mě opravdu chytla, v poslední úrovni jsem už opravdu téměř nestíhal. Škoda jen, že se jedná o demoverzi, ale i tak se myslím bude líbit. Sám jsem pak zůstal nenasycen a měl jsem na sushi chuť. Snad se na sushi vydám jindy se svým japonským kamarádem.

Hru můžete navštívit na adrese http://www.mi­niclip.com/ga­mes/youda-sushi-chef/en/. Přeji příjemnou zábavu, doufám, že se vám bude líbit stejně jako mně.

V minulém článku o každoročním výletu do Prčice jsem se také zmínil o čajových koktejlech a že o nich napíši samostatný článek. Ha, je to tady! Kdo se chce báječně osvěžit v tomto skoroletním počasí, nechť čte dál.

Na prčickém náměstí je vždy v den pochodu mnoho stánků s vusenýry, perníkem, sladkým žužu, dokonce i volební kiosky politických stran. Můžete tu ale také nalézt propagační stánky sponzorů, kde je vždy něco užitečného nebo příjemného. Já bych ocenil firmu zabývající se odsmraďováním nohou, což je po pochodech (a přiznejme si, že někdy i jen tak) můj velký problém. Jestliže se v bulváru tu a tam dočtete, že zase bouchla továrna v Neratovicích, není to vždy pravda a často za to mohou mé nohy. O mých nohách bych mohl napsat samostatné vyprávění, ale už dopředu tuším, že by to nikdo nečetl, protože by blog smrděl už ve výsledcích hledání.

Letos se zde ale také vyskytl stánek společnosti Jemča. Jistě znáte jejich pytlíkové čaje. Nejdříve jsem si říkal, proč čaj. Ale vzápětí jsem si všiml nápisu „čajové koktejly“ a bylo mi to jasné. Že mě to dříve nenapadlo! Jistě, čas od času si v horkých letních dnech dám vychlazený bancha nebo sencha (japonské zelené čaje), které osvěží. Ale koktejly – to je nápad! A že to byly koktejly přímo koktejlovské.

Dva barmani tu se svou výbavou zadarmo poskytovali osvěžení v podobě čajového mojita nebo ice tea. Jeden byl ochotný i zapózovat na foťák a se slovy: „Doufám, že to bude na facebooku!“ nadhodil sebevědomý úsměv. Tak na facabook jsem to nedal, ale tady to všichni pěkně vidíme.

Protože zájem byl obrovský (jak by také ne – to se hned tak nevidí), museli jsme si chvilku počkat. Ale stálo to za to. Dokonalé na utišení žízně i na zlepšení nálady. Začínám přemýšlet o tom, že začnu dělat své vlastní čajové koktejly. Je to poměrně levná forma osvěžení a inovace. Obyčejný pytlíkový čaj tak může získat nový rozměr.

Jsem zvědavý, jestli se čajových koktejlů dočkáme na koupalištích nebo v letních centrech typu Lipno apod. Já bych si tedy rozhodně dal. A co vy? Už jste se někdo setkali s čajovými koktejly? Docela by mě zajímal váš názor. A kdyby to někdo zkoušel i připravit, budu se těšit na nápady.

Kdo čte Blesk, Aha a tento blog, pak jistě zjistil, že se u nás přestavuje tak trochu byt. Díky tomu sem tam chodím na obědy do školy, jakožto rozumný kompromis ceny, kvality a toho, že si každý den prostě nemůžeme opékat buřty uprostřed obýváku a zpívat trampské písničky.

A tak jsem se jednoho rekonstručního dne vydal do vysokoškolské šestihvězdičové restaurace, abych se zase jednou pořádně nadlábl. Nedávno u nás zavedli italskou kuchyni jakožto konkurenci k Sodexho. Každý den je pro studenty v akci jedna pizza, která je o polovinu levnější než ostatní. Mimoto si je možné objednat denní nabídku salátů, polévek a těstovin s rajčatovou či sýrovou omáčkou. Pokud se vám už nyní sbíhají sliny, doporučuji si skočit pro hadr, aby se vám přes ten poplivaný monitor dobře četlo.

V každé správné italské kuchyni jsou názvy uvedeny v rodném jazyce. I tady tomu není jinak a i v pizzeriích jsme na to zvyklí. Je ovšem otázka, zda skutečně známe názvy a nebo zda si vždy přečteme popis jídla.

„A mimochodem, jsou z Itálie!“ Řekne mamka se zasněným nostalgickým výrazem a povzdechne si.

Teď, když někdy přemýšlíme nad jídlem, jsem tázán na přílohu:

„A dáááme si k tomu farfáááááááááále?“

Jakmile slyším tuto osudnou větu, jako by někdo zakřípal prsty po školní tabuli. Je mi to proti srsti. Měl jsem rád staré české zvyky, měl jsem rád tu fantazii malých zakulacených těstovin. A co jsou farfáááááááááále prostě nedokážu po dvou letech stále zpracovat a skoro vždy se zeptám, co že to je.

„No farfále, takový ty zřasený těstoviny na konci…“
„Myslíš motýlky.“
„Jo, farfááále…a budou samozřejmě aldente.“

Tenhle boj prostě vždycky prohraji, protože mamka je zase o slovíčko napřed, a já jsem opravdu v koncích. Na chuti jídla se to neprojeví, ale už jíme Itálii. Nezlobím se za to, ani nemohu, je to lidské, ale vždy jsem kompletně zmaten a někdy se tomu sám směji a vzpomenu si na Román pro ženy, kde matka hlavní postavy slavila místo Vánoc Thanksgiving.

Ale zpátky do menzy. Stojím v řadě a říkám si, že si dnes dám pro změnu těstoviny. Pěkně do hlubokého talíře, rajčatová omáčka, posypané nastrouhaným sýrem, mňam! Přede mnou stojí dvě dívky. První je mi sympatičtější. Jen tak mi prolétne hlavou, zda bychom mohli mít něco společného. Vzápětí zjišťuji, že ano.

„Tak co to bude, slečno?“ Zeptá se paní za prosklenou nabídkou s omáčkami.
„Já bych si dala ty těstoviny se sýrovou omáčkou.“
Kuchařka pohotově odvětí: „Špagety, fusilli?“
Studentka se nenechá zahanbit a rovněž rychle vystřelí odpověď: „Jojo, ty.“

S něčím takovým kuchařka trochu nepočítala. Vteřinu kouká na slečnu. Tak chce to se špagetama nebo s fusillama?

„Ale chcete špagety nebo fusilli?“
„No, já nevím, špagety asi ne, tak já si dám ti fuslily.“

Kuchařka nakonec naběračkou nabere vrtule (ano, fusilli), zalije omáčkou, posype sýrem a podá studentce. Studentka evidentně spokojená přechází zaplatit ke kase. Musel jsem se pousmát. Celá ta situace s farfááááááálemi se mi právě vybavila a říkám si, že v tom nejsem sám. Představení dovrší její kamarádka, která řekne, že chce to samé. Nicméně to už stojím před stejnou osobou, jako dívky přede mnou a jsem vyzván, co že si to tedy dám. Když jsem říkal, že představení mělo dovršení, mýlil jsem se. Místo toho abych tradičně po česku a hrdě pronesl, že chci vrtule s omáčkou, s italským přízvukem (kdo ví, co to bylo za přízvuk) jsem dodal:

„Dám si rajčatovou omáčku s fusilami.“

Chápete paradoxnost celé situace? Tvrdím tady, jak zarytě mám rád české názvy, a pak řeknu toto, jenom aby bylo vidět, že já tomu jakože rozumím a nedostanu se do trapné situace, která evidentně ani trapná nebyla, možná pro kuchařku zarážející. A hned za mnou přijde kluk a říká:

„A já si dám Fungííí,“ a hned dodává„…tu pizzu.“

Ačkoliv si rád pochutnám na vrtulích a na motýlcích, musím uznat, že i když proti tomu doma neúspěšně bojuji, k něčemu je to dobré. Minimálně k tomu, že jsem měl inspiraci k sepsání této historky. Rovněž se ale člověk zamýšlí, jak to mají jiné domácnosti. Převzali lidé názvy cizích jídel? Jíte vrtule nebo fusilli? Dáváte si maso se zeleninou zabalené v placce nebo v tortille? Jí Gandalf lembas nebo elfský chléb?

Související články nebo zajímavosti

Jakou máme rádi pizzu
Co říká anglická Wikipedia o těstovinách farfalle
Jak jsou na tom fusilli
Užitečný slovník pro všechny kulináře
Zbožíznalství – Nudle a těstoviny

Poslední měsíc se v mém životě prolíná s různými japonskými tradicemi. Nedávno jsem psal, jak mi kamarád přivezl japonskou nadílku. Teď jsem měl tu čest, že mne pozval na večeři se svými dvěma přáteli. Síly byly vyrovnané, dva Japonci, dva Češi, mluvilo se tedy japonsky a česky, plynule podle toho, kdo co uměl.

Byl to pro mne silný zážitek, poprvé jsem ochutnal sushi a dokonce jsem si mohl vyzkoušet, jak se připravuje – respektive finální fázi, kdy jsou potřebné ingredience na stole a vše se už jen zabalí do řasy nori. Byla to legrace. Roman mne instruoval, jak na to, a nakonec se mi to i docela povedlo (nerozpadlo se to). Hiroki udělal výborné saláty (zeleninový i bramborový v japonském stylu) a nakonec jsme se pořádně rozšoupli při grilování špízů, lososa a jiných masových pochutin.

Poprvé jsem také pil pravé a nefalšované saké. Nicméně jakožto cennost jsme jej jen ochutnali a pak přišla na řadu evropská baterie vín. Nemohu to rozebírat, jistě chápete, že není po desáté hodině večerní. Možná vás překvapí, že jsme nepili čaj, ale vůbec to nikomu nevadilo. Ani jednou slovo čaj nepadlo. Padaly taková slova jako dobrota, víno, lahoda, víno, víno, víííííííííííí­ííínoooooooo!

Sečteno podtrženo, večeře se vydařila, hobiti by mohli závidět. Byl to nejen gastronomický zážitek, ale také večer s příjemnými lidmi a spoustou legrace.

Malou ochutnávku japonských dobrot můžete shlédnout v přiložené fotogalerii.

A já se jdu ještě trochu prospat.

Ahoj!

Chci vidět fotky… | Přejít do fotogalerie… |

Ve čtvrtek jsem chtěl jít se třemi kamarády do hospody Kobyla, která sídlí nad stanicí metra C, Kobylisy. Bylo plno, a tak jsme se prošli na Ládví, kde mají pěknou pizzerii. Tam jsme také skončili.

Bylo to ovšem těžké něco vybrat. Kamarád nemá rád mozzarelu, olivy a teď si nemohu vzpomenout, co ještě. Já zas mozzarelu můžu, stejně tak jako olivy. Co nesnáším, je ananas. Sladké pizzy mi nepřijdou až tak dobré, to si raději koupím koláč. Nakonec jsme si vybrali, takže to dobře dopadlo.

Dnes jsem o tom mluvil s kamarádkou a zjistil jsem, že na pizze je skvělé to, že se dá udělat bezpočet druhů a můžete jí udělat „na míru“ dané osobě.

Takže se ptám vás ostatních: Jakou máte rádi pizzu?

Co vám chutná a co naopak ne? Co byste nikdy neskousli a co milujete? Máte přímo nějakou oblíbenou? Věřím, že ano!

Díky, teta!