Sedíte v tramvaji, jdete po ulici, kocháte se na lavičce v parku a máte zvláštní pocit. Někdo se na vás dívá. A vy nevíte proč? Už se vám to někdy stalo, aniž byste měli pocit, že jste paranoidní?
Nevím, jak vám, ale mně se to stává docela často. A tak jsem si řekl, že by mě zajímalo, jestli jsem paranoidní a trpím perzekučními bludy a nebo jen trpím nemocí z povolání (kdy několik hodin učím lidi na počítači a oni na mne upřeně koukají s otevřenými ústy).
Nejčastěji se mi tato situace stává v MHD – hlavně v autobusu a metru. Sedím na sedadle a koukám se do zadní části autobusu. Támhleten pán se kouká směrem ke mně. Podívám se za sebe, ale nikdo tam není. On snad opravdu kouká na mne? Pak u mne nastane jedna ze dvou možností, jak se zachovám, ale záleží to dost na náladě a taky na tom, jak jsem se vyspal.
Obvykle, a to je ta častější možnost, znejistím. Nevím, co se děje. Že bych byl takový pěkný klučina? Všichni čtenáři včetně mne víme, že to není pravda. Mám tedy rozepnutý poklopec nebo mě pokálel holub? To jsou věci, které mne v tu chvíli napadnou. Pak se obvykle snažím koukat někam jinam a brzy se nepříjemného pocitu zbavím.
Druhá možnost je trochu bojovnější. To musím mít dobrou náladu a být toho dne ve vyrovnané psychické kondici. Jakmile si myslím, že mě někdo pozoruje, tak chvilku vyčkávám. Když však vidím, že se na mne osoba dívá neustále, začnu se na ní dívat také, dokud neuhne. Musím říci, že někdy je to pěkný oříšek, protože často jsem to nevydržel a začal jsem si připadat hloupě – a tak jsem se otočil zase někam jinam jako v prvním případě.
Zajímalo by mne, čím to je. Obvykle na mne koukají takto divně páni než dámy – ty na mne pro jistotu nekoukají vůbec. A obvykle v MHD. Je to snad proto, že se jim nezdá můj spanilý vzhled, že se lidé nemají kam koukat a nebo na mne civí jen proto, abych mohl psát úvahy do blogu?
Prosím, řekněte, že v tom nejsem sám – že se vám to stává, nebo že vy jste dokonce ti „čumilové.“ A pokud se vám to stalo, co napadne v tu chvíli vás?
Popularity: 3%
Tak pokud jde o situaci v autobuse, kdy většinou lidé na práci nic jiného kromě koukání nemají, ani se tomu nedivím
. Prostě se stane, že se lidé koukají sem tam a občas ty
zachytíš jak se někdo dívá na tebe a někdo jiný zase zachytí, jak se
díváš na něj. Já si v autobuse čtu knížky, dívám se na filmy,
hraji hry, takže na nějaké takové koukání čas nemám.
Co se mi však někdy stane a přijde mi zajímavější je, že se čas od času zvednu od knihy, filmu, hry hlavu, podívám se z okna a tam známý. Buďto na ulici, nebo jiném dopravním prostředku. Díváme se na sebe a zdravíme. Nad tímto pak přemýšlím, jak je toto možné?
Neboj, nejsi v tom sám, úchylů jsou plné čechy
Pomineme-li nevkusně zírající Japonce, žádající si svým
výrazem o víc než peprnější poznámku, největším magnetem na
podobné situace jsou vážně dopravní prostředky všeho druhu. Jen máš
myslím docela štěstí, co se týče jejich výběru. Uznávám sice, že
v metru si někteří lidé přímo musí krátit čas zíráním na
druhé, když je venku jenom skála a tma, ale na druhou stranu, představ si
takovou tříhodinovou cestu vlakem, kterou mi nešťastní nepražáci
absolvujeme kvůli cestě na svou rodnou hroudu 
Nejen že někteří lidé nevkusně zírají, což by se dalo
ještě přežít, dokonce i potom, co se venku setmí a oni už vážně
nemají kam jinam, ale což už začíná být na pováženou, docela často
mají tendence se bratřit a zasahují člověku do jeho přirozeného téměř
až intimního prostředí…Onehdy v asi 35 stupňovém vedru si do
už předtím přeplněného kupé přisedl korpulentní pán ve vysokém stupni
obezity a vybral si místo vedle mě. Zavalena touto horou sádla jsem vydržela
cestovat asi půl hodiny, načež jsem začala pána nenápadně a samozřejmě
„omylem“ odstrkovat, různě žďuchat a podobně…. Na jeho podrážděný
pohled a otázku „to do mě slečno jako strkáte schválně?“ jsem mu už
nemohla odpovědět nic jiného než že se pouze snažím plně využít tu
trochu prostoru, co mi po něm zbyla…v reakci na mou poznámku se zlehka
stáhl a mě zbyla téměř třetina běžného sedadla, co si přát víc?
Ale jinak nemůžu říct proti lidem v dopravních prostředcích všeho druhu ani to nejmenší…kromě otravných čumilů a úchyláků se v nich dá potkat i spousta příjemných lidí a budoucích neocenitelných přátel..:-)
LuFa: Tak to se mi taky někdy stane, ale spíš málokdy. No, vidět, jak v MHD hraješ hry, to bych tě asi taky sledoval. Jestli je to ten tvůj malý herní zázrak, tak bych koukal:
Monik:
Cesta vlakem je nebezpečná, kamarádce se tuhle stalo, že jí chtěli okrást, kdy s ní v kupé byla volavka, a vedle byli lupiči. Ale naštěstí to včas prokoukla a schovala se na WC.
Hele a co ty, nepozoruješ někdy lidi?
Ano, je to normální. Hlavně dnes, v době internetu. Jsem poměrně známá na jednom českém diskusním serveru. Taže se mi už mockrát stalo, že jsem měla onen divný pocit a pak si, on-line, rozklikávám poštu a zjišťuji, že mě někdo zná až moc dobře. :D Už jsem si stihla trochu zvyknout. ;)
Efulin: Jo až tak, jo, ty naše celebrito?
Tak tohle mě nenapadlo. Mě většinou zatím nikdo podle vzhledu
snad nezná. Možná i dobře. Ale když jsem byl malý, několik osob mi
nezávisle na sobě řeklo, že mají kamaráda a ten vypadá úplně stejně
jako já. 
Filip: Herní zázrak je super
. Určitě o něm zas brzo písnu. Teď jsem si k němu
koupil pevné pouzdro, tak ho bez obav mohu v baťohu tahat kamkoliv.
LuFa: Tak to doufám, že uděláš i pár fotek, jak to vypadá!
Pozorovat lidi a jejich chování, reakce, v určitých situacích dělám zase já, ale že bych sledoval někoho takhle přímo a sáhodlouze na něj čumákoval, to zase ne. Je to poměrně nepříjemné snad každému, jelikož nikdy nevíš, co se děje a proč zrovna na Tebe neustále čučí ten jeden dotyčný osoba. Pak snad by bylo nejlepší k němu přijít a zeptat se ho, jestli nechce můj podpis :oP
Dneska se mi stala dobrá věc v tramvaji. Nějaký chlap nekoukal přímo na mě, ale na mojí ruku, kterou jsem se držel tyče. Ale takhle upřený výraz jsem už dlouho neviděl, kdykoli jsem pohnul rukou, pořád jí sledoval. A to jsem na ní neměl nic divnýho, co by stálo za pozorování
Petr: Fakt? Tak to je zajímavé! A nezkoušel jsi třeba s tou rukou cvičně hýbat ze strany na stranu, jestli se za ní bude otáčet hlavou?
Petře, ale víš, ono to není tím, že bys něco měl na té ruce…ta tvoje ruka celá za to prostě stojí!