Přátelé, i letos jsem vyhověl všem osobám, co mne mají tak rádi a posílají do vesnice v okrese Benešov, a zaskočil si pro botičku do Prčice. Pochod mi přinesl několik překvapení, osvěžení nejen dešťové a samozřejmě nechybí ani fotografie.

Stejně jako minulý rok, jsme vybrali s kamarádem Jirkou třicetikilometrovou trasu z husitského sídla. Při domlouvání, kdo půjde, to bylo zajímavé. Původně nás mělo být pět, pak osm, pak sedm, pak devět, pak sedm a nakonec opět pět, ale úplně jiná pětice, než na začátku. Uff, já vím, náročné sledovat spád příběhu, ale zůstaňte u vašich přijímačů a nikam nepřepínejte!

Pokud pomineme nerozhodnost některých účastníků, tak tím hlavním důvodem byl fakt, že předpověď počasí pro letošní ročník pochodu nebyla úplně růžová, respektive bleděmodrá s teplotou okolo 25 stupňů. A tak se stalo, že okolo šesté hodiny ranní mi přicházely smsky účastníků, že ten déšť asi neustane a že doma nenašli nafukovací loď ani křidélka.Ono to opravdu vypadalo špatně a vycukal i ostřílený mazák, který se mnou nevynechal ani jeden pochod. Protože je ale můj velký kamarád, tak Jirku nebudu jmenovat. První velké překvapení bylo za mnou.

To druhé překvapení souviselo s prvým – čtveřice účastníků ještě nikdy nešla pochod Praha – Prčice. Přišlo mi to fascinující, protože v tu chvíli jsem se cítil jako zkušený pochodník, co může předávat zkušenosti a říkat, kde co uvidíme a na co se můžeme těšit. Je pravda, že když jsem ukazoval 5 km před cílem věž prčického kostelíčku, padaly hlášky typu: „No von zas myslí támhletu vesničku vzdálenou 20 km za tím lesem.,“ ale tím se člověk nesmí nechat vyvézt z míry, a tak jsem s vážnou tváří souhlasil.

Třetí překvapení se nekonalo, schovám si jej na příští rok. Za proměnlivé počasí jsem byl i docela rád. Pořád se něco dělo, člověku podklouzávaly nohy v bahnité cestě, a když někdo spadl, byla to velká porce zábavy. Nesoustředil jsem se tak na horko, ale užíval jsem si změn. A když nakonec před cílem vylezlo sluníčko, nálada všech pochodujících se ještě zvýšila, což bylo povzbuzující.

Sestava našeho „družstva“ se také vydařila – lidé to byli zábavní, sympatičtí, až krásní. V půl páté jsme již stáli na náměstí Prčice a vítězoslavně drželi žlutou botičku. Několik z nás mohlo ochutnat čajové koktejly, což bylo to poslední osvěžení dne, a jelikož čaje mám rád, chystám si na koktejly samostatný článek, který se zde objeví ještě tento týden.

Sečteno podtrženo, děkuji všem, děkuji počasí a děkuji pořadatelům za příjemných 30 km a těším se na příští ročník, který pro mne a pro pochod samotný bude jubilejní. Doufám totiž, že příští rok oslavím svou 10. botičku na 45. ročníku pochodu Praha – Prčice.

A kdo chce vidět, co všechno jsme zažili a kde jsme byli, navštivte fotogalerii!

Chci vidět fotky…
Přejít do fotogalerie

Související články

Popula­rity: 16%