Je to právě čtrnáct dní, co jsme s přáteli opustili italské lyžařské městečko Aprica, ale dojmy stále doznívají. Možná je to i tím, že v tuto chvíli cítím vůni tamních těstovin, které budou k obědu. Inu jako správní Češi jsme nakoupili stejné těstoviny, co seženete i tady, ale Italové to jistě dělají lépe, to je přece jasné! Aprica je jedno z těch cenově dostupnějších lyžařských středisek, a protože zážitků bylo plno, rozhodl jsem se, že o některých poreferuji. Třeba se tam také někdy vydáte.

Passo dell' Aprica

Aprica je malé zapadlé městečko v severní části Itálie poblíž švýcarských hranic vzdálené od Prahy přibližně 836,345 km. Běžně se vám mohlo stát, že když jste lyžovali, dostali jste smsku „Vítejte ve Švýcarsku,“ což je poměrně legrační situace, zvláště tehdy, přečtete-li si jí až v apartmánu. Jakmile dorazíte do města a celé ho projedete, máte pocit, že nekončí. Je enormně delší než širší, uzavřené mezi jižním a severním svahem. Hezké je na celé situaci to, že na jednom svahu je takřka jaro, zatímco na druhé straně jsou zasněžené kopce poseté stromy a vleky.

Lidé zde jsou přívětiví, menšina umí anglicky, ale všichni se s vámi nějak rádi vždy dohodnou. Italové jsou již taková nátura. Rádi si poklábosí jakkoliv, hlavně ocení snahu. Tak například když chtěla přítelkyně u řezníka koupit kuřecí prsa, její pantomimickou snahu velmi ocenil. Stejně tak majitel rezidence Stella Alpina nám při ubytovacím procesu ukazoval svou výstavku piva: „Gambrinus, Kozel….Plzeň! Plzeň belissimo!“ Běžně se také stává, že potkáte na ulici toulavého dobrodružného psa, který patrně někomu patřil a šel se během siesty vyvenčit sám.

Lyžovačka, sportoviště a ostatní služby

Kromě lyžování si návštěvník může zasportovat v bazénu hned vedle zastávky vleku Magnolta, nebo večer jít na lední brusle. Přestože jsem nebyl, kluziště vypadalo opravdu dobře upravené a bylo jedno z těch větších. Aprica je Čechy hodně navštěvována, a proto jsou zde pro ně i speciální akce – CK NEV-DAMA a MILE poskytují slevy do restaurací či jiných krámků. Tyto dvě cestovky tu vůbec mají hodně nasmlouvaných rezidencí. Běžně zde uvidíte na domcích jejich loga a u zastávek lanovek také jejich kanceláře. Najdete zde i pizzerie s česky mluvící obsluhou. Překvapilo mne, jak Italka umí dobře česky včetně slangu. Možná, že byla někdy v Čechách, nedivil bych se.

Aprica není extrémně velké lyžařské středisko. Nečekejte tu speciální strojky, které vám vygenerují, kolik jste ujeli kilometrů apod. Nicméně přes 20 vleků je komfortních, z toho dva kabinové a jedna zaklápěcí sedačka – jakési vajíčko, aby na vás nefoukalo. Vám, co jezdíte do Alp to asi není nic neznámého, pro mne to byla tak trochu novinka. Nejsem příliš velký lyžař a doteď jsem jezdil jen do českých hor, kde za drahé peníze můžete být rádi, že se svezete na třech či pěti vlecích a ostatní přilehlé má nějaký soukromník, který chce ještě extra peníze za extra permice. Na Alpách se mi obecně líbí, že je tu prostě velké středisko a za jeden skipas, který je cenově srovnatelný s ČR, si jezdíte, kde chcete. Při pořizování skipasu mne nejvíce rozesmálo skenování fotografie. Na bílou kartičku s čipem vám doslova „napálí“ vaši fotografii, která přes již několikrát přepálenou a poškrábanou kartičku stejně není nijak extra vidět. Ale hlavně, že nám to dobře pípalo u turniketu.

Vleky jsou tu opravdu kousek z města i pěšky a v případě nouze nás dovezl skibus. Řidiči to také moc neřešili. V jedné ruce volant větší než ta větší pizza, v druhé ruce vysílačka, na jejímž druhém konci byl další kolega. Spolu se pak domlouvali, kdo kam zrovna jede a kde bude stavět. Mně osobně se to líbilo. I přes počáteční údiv se zdálo, že v tom mají už jistý systém a v podstatě tak okamžitě reagují na potřeby „klienta.“ Navíc byli velmi slušní, milí a usměvaví. Leckteré firmy by se od nich mohly učit. Řidiči si také na silnici nedělají moc starosti s blinkrováním. Tak se málem stalo, že můj dvoumetrový kamarád porazil auto, když přecházel přes silnici.

Zážitky kam se podíváš

No ale dost k popisu, pojďme na nějaké ty lyžovací dojmy. Musím uznat, že se zde místní hezky o sjezdovky starali. Rolby jezdily i za tmy, a tak se nám jednou naskytl pohled na tmu a v ní levitující rolbu (to jak jela z kopce dolů v neosvětlené sjezdovce). Protože nás bylo šest, rozdělili jsme se většinou na páry. Já s přítelkyní, kamarád Martin s přítelkyní a duo Petr a Radek – ostří lyžaři, kteří se odráželi hůlkama na černých sjezdovkách, protože jim to po tom 75 stupňovém svahu vůbec nejelo. Hned první den jsme ještě ve čtyřech s Martinem zkusili první delší modrou sjezdovku, tak jako na rozjezd. Jak se v první zatáčce ukázalo, svah se točil zcela jiným směrem než na mapě a červené označení modré sjezdovky některé z nás opravdu nepotěšilo. Ale sjeli jsme to. Tahle sjezdovka byla nepříjemná, úzká, klikatá a nepřehledná. Alespoň jsme věděli, kam nejezdit. Já si odpoledne s Martinem pak ještě projel některé další sjezdovečky a hezky jsem se rozlyžoval.

Říká se, že třetí den na horách je krizový. Pro některé ale začal už druhý den. Martinova přítelkyně si zlomila na dvakrát nohu na snowboardu, což byla velká škoda. Alespoň se ale svezla na skútru, což jí do teď všichni závidíme. Navíc měla epesně boží pruhovaný návlek na sádru podle poslední italské módy! Třetí den se nám také povedl. Martin si šel zajezdit s klukama a vrátil se s ohnutou hranou. Ten titan dneska už opravdu nic nevydrží. Naštěstí měl ještě sněžné prkno. Já jsem si taky trochu zafreestyloval. Potřeboval jsem se napojit na jednu sjezdovku. Jediná cesta byla přes snowpark, což ještě nebylo tak hrozné. Problém nastal ve chvíli, kdy jsem si všiml, že musím najet na menší skokánek, abych přeskočil dvoumetrovou silnici. Povedlo se, s menšími oděrky na skluznici. Ale naštěstí to šlo zažehlit.

Dobré taky bylo, když jsem chtěl přítelkyni ukázat traverzovou cestu na modrou sjezdovku ze strmější červené. Těsně před zatáčkou na traverz se z ničeho nic objevil nenápadný Ital s velmi nápadnou zákazovou značkou a uzavřel cestu. Pokud nepočítám jeho goretexovou soupravu, vzezřením připomínal Rumcajse – myslím, že tito lidé jsou přímo stvořeni pro to někde číhat a ve správný čas se objevit a ovlivnit situaci. A teď co si počít: červená sjezdovka mi byla zakázána, jiná cesta tu nebyla. Naštěstí jsme čekali jen 20 minut na sluníčku (což ve skutečnosti znamenalo 40 minut), než cestu znovu otevřel. Příčinou byla helikoptéra, která několikrát přeletěla s nákladem neidentifikova­telného složení. Svým vířením mohla způsobit lavinu. A že ten sníh „rozhazovala“ opravdu slušně!

Po každém dni stráveném na svahu nám přirozeně pořádně vyhládlo. Po tom, co jsem první den náhodou snědl nejvíce špaget, ostatní členové výpravy nabyli domnění, že toho hodně sním. A tak se vařilo o trochu více – někdy jsem tu trochu snědl, někdy ten hrnec zbyl a dojídali jsme jej postupně. Přítelkyně se po špagetové příhodě dokonce vyděsila tak, že se do teď trochu bojí, jaký nenápadný otesánek se ve mně schovává.

Když jsme zrovna nelyžovali, zaměstnali jsme svou mysl různými hrami. Nejvíce oblíbená hra byla asi Peníze – kupujete a prodáváte akcie, docela zajímavé. Při hře Česko jsem zjistil, kolik jsem toho od základní školy stihl zapomenout. Každou noc jsme hráli hru s názvem Mrazík, kterou nám uchystali Italové. Ta se odvíjela od důmyslného systému ohřívání našeho apartmánu a pravidel ubytování. Jednoduše řečeno: musíte větrat, aby vám nezateplené vlhké zdi neplesnivěly a nezadržovala se vlhkost v koupelně a dalších místnostech. Zároveň je potřeba dostatečně vyhřát spací místnosti, abyste přežili noc pod jednou tenkou dekou, která se fakt nedá ustlat (kdo někdy byl v Itálii, ví, o čem mluvím), přičemž s termostatem se nesmí manipulovat. Kdo přežije noc bez omrzlin, postupuje do dalšího kola. Po prvním dni jsme prohráli všichni, ale postupně jsme naši herní strategii optimalizovali. Pomohly nám například zatemňovací okenice, které způsobily, že v 8 hodin ráno si myslíte, že jsou tři hodiny v noci. S jakým překvapením se pak divíte, když otevřete okna a zjistíte, že venku svítí sluníčko! Mrazíka jsme nakonec vyhráli, za čež jsme dostali finální odměnu: v rámci zaplaceného úklidu jsme museli vyblýskat kuchyňskou desku a sporák. Marně svým ukazovákem Martin výhružně ukazoval na smlouvu a mlátil Martin pěstí do stolu křičíc na paní uklízečku „No, no, no! Puči fináááále!“ Uklízečky tu zřejmě budou mít silné odbory.

Nechci, aby to vypadalo, že jsme měli samé nepříjemnosti. Spoustu věcí, které jsem zde jmenoval, byly spíš zábavné situace a bylo fascinující zjišťovat, jak se vše odráží v italské kultuře a nátuře. Italové jsou zkrátka takoví pohodáři, kteří řeší situace po svém, ale občas také vybouchnou – například když se někdo příliš dlouho kochá na sedačce a měl by zvednout horní část, kam se dávají nohy, ale nějak na to zapomene. Ital si málem rval vlasy. Malé městečko Aprica je místo, kam se rád zase vrátím, třeba i v létě. Užil jsem si zde báječné, pro mě vlastně zatím nejlepší, lyžování bez front, v pohodové atmosféře tamního kraje. Pořídil jsem spoustu fotek, na které se můžete podívat kliknutím na odkaz pod článkem. Naleznete zde také odkazy na důležité informace o Aprice, které se mohou hodit těm z vás, kdo do tohoto městečka vyrazíte.

V dalším článku se podíváme na italský nápoj zvaný Bombardino, čímž italské radovánky uzavřeme.

Související odkazy

Chci vidět fotografie…
Bombardnino – nápoj, který stoupne do hlavy
Apricaonline.com – oficiální stránka, mapy, hotely, počasí, webkamery
Skinet.cz – české informace o Aprice, doporučuji jako základní rozcestník

Zanechte komentář