Kdo čte Blesk, Aha a tento blog, pak jistě zjistil, že se u nás přestavuje tak trochu byt. Díky tomu sem tam chodím na obědy do školy, jakožto rozumný kompromis ceny, kvality a toho, že si každý den prostě nemůžeme opékat buřty uprostřed obýváku a zpívat trampské písničky.

A tak jsem se jednoho rekonstručního dne vydal do vysokoškolské šestihvězdičové restaurace, abych se zase jednou pořádně nadlábl. Nedávno u nás zavedli italskou kuchyni jakožto konkurenci k Sodexho. Každý den je pro studenty v akci jedna pizza, která je o polovinu levnější než ostatní. Mimoto si je možné objednat denní nabídku salátů, polévek a těstovin s rajčatovou či sýrovou omáčkou. Pokud se vám už nyní sbíhají sliny, doporučuji si skočit pro hadr, aby se vám přes ten poplivaný monitor dobře četlo.

V každé správné italské kuchyni jsou názvy uvedeny v rodném jazyce. I tady tomu není jinak a i v pizzeriích jsme na to zvyklí. Je ovšem otázka, zda skutečně známe názvy a nebo zda si vždy přečteme popis jídla.

Od té doby, co mamka jezdí pravidelně v létě do své oblíbené oblasti v Itálii, mám pocit, že naše republika je čím dál tím blíže a blíže maminčinu letovisku. Poznávám to hlavně na jídle. Dříve jsme měli maso s omáčkou a jako přílohu mušličky, mušličkovou polévku, vrtule, motýlky a podobné další těstovinové dobroty. Vždy jsem se těšil, když jsem se jako malý dozvěděl, že bude guláš s vrtulkama či kolínkama. Ještě než se začalo vařit, představoval jsem si ty krásné tvary a těšil se na oběd. Jíme čerstvé ovoce a je fakt dobré, možná lepší než ty citrony minule, jak by taky ne…

„A mimochodem, jsou z Itálie!“ Řekne mamka se zasněným nostalgickým výrazem a povzdechne si.

Teď, když někdy přemýšlíme nad jídlem, jsem tázán na přílohu:

„A dáááme si k tomu farfáááááááááále?“

Jakmile slyším tuto osudnou větu, jako by někdo zakřípal prsty po školní tabuli. Je mi to proti srsti. Měl jsem rád staré české zvyky, měl jsem rád tu fantazii malých zakulacených těstovin. A co jsou farfáááááááááále prostě nedokážu po dvou letech stále zpracovat a skoro vždy se zeptám, co že to je.

„No farfále, takový ty zřasený těstoviny na konci…“
„Myslíš motýlky.“
„Jo, farfááále…a budou samozřejmě aldente.“

Tenhle boj prostě vždycky prohraji, protože mamka je zase o slovíčko napřed, a já jsem opravdu v koncích. Na chuti jídla se to neprojeví, ale už jíme Itálii. Nezlobím se za to, ani nemohu, je to lidské, ale vždy jsem kompletně zmaten a někdy se tomu sám směji a vzpomenu si na Román pro ženy, kde matka hlavní postavy slavila místo Vánoc Thanksgiving.

Ale zpátky do menzy. Stojím v řadě a říkám si, že si dnes dám pro změnu těstoviny. Pěkně do hlubokého talíře, rajčatová omáčka, posypané nastrouhaným sýrem, mňam! Přede mnou stojí dvě dívky. První je mi sympatičtější. Jen tak mi prolétne hlavou, zda bychom mohli mít něco společného. Vzápětí zjišťuji, že ano.

„Tak co to bude, slečno?“ Zeptá se paní za prosklenou nabídkou s omáčkami.
„Já bych si dala ty těstoviny se sýrovou omáčkou.“
Kuchařka pohotově odvětí: „Špagety, fusilli?“
Studentka se nenechá zahanbit a rovněž rychle vystřelí odpověď: „Jojo, ty.“

S něčím takovým kuchařka trochu nepočítala. Vteřinu kouká na slečnu. Tak chce to se špagetama nebo s fusillama?

„Ale chcete špagety nebo fusilli?“
„No, já nevím, špagety asi ne, tak já si dám ti fuslily.“

Kuchařka nakonec naběračkou nabere vrtule (ano, fusilli), zalije omáčkou, posype sýrem a podá studentce. Studentka evidentně spokojená přechází zaplatit ke kase. Musel jsem se pousmát. Celá ta situace s farfááááááálemi se mi právě vybavila a říkám si, že v tom nejsem sám. Představení dovrší její kamarádka, která řekne, že chce to samé. Nicméně to už stojím před stejnou osobou, jako dívky přede mnou a jsem vyzván, co že si to tedy dám. Když jsem říkal, že představení mělo dovršení, mýlil jsem se. Místo toho abych tradičně po česku a hrdě pronesl, že chci vrtule s omáčkou, s italským přízvukem (kdo ví, co to bylo za přízvuk) jsem dodal:

„Dám si rajčatovou omáčku s fusilami.“

Chápete paradoxnost celé situace? Tvrdím tady, jak zarytě mám rád české názvy, a pak řeknu toto, jenom aby bylo vidět, že já tomu jakože rozumím a nedostanu se do trapné situace, která evidentně ani trapná nebyla, možná pro kuchařku zarážející. A hned za mnou přijde kluk a říká:

„A já si dám Fungííí,“ a hned dodává„…tu pizzu.“

Ačkoliv si rád pochutnám na vrtulích a na motýlcích, musím uznat, že i když proti tomu doma neúspěšně bojuji, k něčemu je to dobré. Minimálně k tomu, že jsem měl inspiraci k sepsání této historky. Rovněž se ale člověk zamýšlí, jak to mají jiné domácnosti. Převzali lidé názvy cizích jídel? Jíte vrtule nebo fusilli? Dáváte si maso se zeleninou zabalené v placce nebo v tortille? Jí Gandalf lembas nebo elfský chléb?

Související články nebo zajímavosti

Jakou máme rádi pizzu
Co říká anglická Wikipedia o těstovinách farfalle
Jak jsou na tom fusilli
Užitečný slovník pro všechny kulináře
Zbožíznalství – Nudle a těstoviny

Popularity: 9%