Je to právě čtrnáct dní, co jsme s přáteli opustili italské lyžařské městečko Aprica, ale dojmy stále doznívají. Možná je to i tím, že v tuto chvíli cítím vůni tamních těstovin, které budou k obědu. Inu jako správní Češi jsme nakoupili stejné těstoviny, co seženete i tady, ale Italové to jistě dělají lépe, to je přece jasné! Aprica je jedno z těch cenově dostupnějších lyžařských středisek, a protože zážitků bylo plno, rozhodl jsem se, že o některých poreferuji. Třeba se tam také někdy vydáte.

Passo dell' Aprica

Aprica je malé zapadlé městečko v severní části Itálie poblíž švýcarských hranic vzdálené od Prahy přibližně 836,345 km. Běžně se vám mohlo stát, že když jste lyžovali, dostali jste smsku „Vítejte ve Švýcarsku,“ což je poměrně legrační situace, zvláště tehdy, přečtete-li si jí až v apartmánu. Jakmile dorazíte do města a celé ho projedete, máte pocit, že nekončí. Je enormně delší než širší, uzavřené mezi jižním a severním svahem. Hezké je na celé situaci to, že na jednom svahu je takřka jaro, zatímco na druhé straně jsou zasněžené kopce poseté stromy a vleky.

Lidé zde jsou přívětiví, menšina umí anglicky, ale všichni se s vámi nějak rádi vždy dohodnou. Italové jsou již taková nátura. Rádi si poklábosí jakkoliv, hlavně ocení snahu. Tak například když chtěla přítelkyně u řezníka koupit kuřecí prsa, její pantomimickou snahu velmi ocenil. Stejně tak majitel rezidence Stella Alpina nám při ubytovacím procesu ukazoval svou výstavku piva: „Gambrinus, Kozel….Plzeň! Plzeň belissimo!“ Běžně se také stává, že potkáte na ulici toulavého dobrodružného psa, který patrně někomu patřil a šel se během siesty vyvenčit sám.

Lyžovačka, sportoviště a ostatní služby

Kromě lyžování si návštěvník může zasportovat v bazénu hned vedle zastávky vleku Magnolta, nebo večer jít na lední brusle. Přestože jsem nebyl, kluziště vypadalo opravdu dobře upravené a bylo jedno z těch větších. Aprica je Čechy hodně navštěvována, a proto jsou zde pro ně i speciální akce – CK NEV-DAMA a MILE poskytují slevy do restaurací či jiných krámků. Tyto dvě cestovky tu vůbec mají hodně nasmlouvaných rezidencí. Běžně zde uvidíte na domcích jejich loga a u zastávek lanovek také jejich kanceláře. Najdete zde i pizzerie s česky mluvící obsluhou. Překvapilo mne, jak Italka umí dobře česky včetně slangu. Možná, že byla někdy v Čechách, nedivil bych se.

Aprica není extrémně velké lyžařské středisko. Nečekejte tu speciální strojky, které vám vygenerují, kolik jste ujeli kilometrů apod. Nicméně přes 20 vleků je komfortních, z toho dva kabinové a jedna zaklápěcí sedačka – jakési vajíčko, aby na vás nefoukalo. Vám, co jezdíte do Alp to asi není nic neznámého, pro mne to byla tak trochu novinka. Nejsem příliš velký lyžař a doteď jsem jezdil jen do českých hor, kde za drahé peníze můžete být rádi, že se svezete na třech či pěti vlecích a ostatní přilehlé má nějaký soukromník, který chce ještě extra peníze za extra permice. Na Alpách se mi obecně líbí, že je tu prostě velké středisko a za jeden skipas, který je cenově srovnatelný s ČR, si jezdíte, kde chcete. Při pořizování skipasu mne nejvíce rozesmálo skenování fotografie. Na bílou kartičku s čipem vám doslova „napálí“ vaši fotografii, která přes již několikrát přepálenou a poškrábanou kartičku stejně není nijak extra vidět. Ale hlavně, že nám to dobře pípalo u turniketu.

Vleky jsou tu opravdu kousek z města i pěšky a v případě nouze nás dovezl skibus. Řidiči to také moc neřešili. V jedné ruce volant větší než ta větší pizza, v druhé ruce vysílačka, na jejímž druhém konci byl další kolega. Spolu se pak domlouvali, kdo kam zrovna jede a kde bude stavět. Mně osobně se to líbilo. I přes počáteční údiv se zdálo, že v tom mají už jistý systém a v podstatě tak okamžitě reagují na potřeby „klienta.“ Navíc byli velmi slušní, milí a usměvaví. Leckteré firmy by se od nich mohly učit. Řidiči si také na silnici nedělají moc starosti s blinkrováním. Tak se málem stalo, že můj dvoumetrový kamarád porazil auto, když přecházel přes silnici.

Zážitky kam se podíváš

No ale dost k popisu, pojďme na nějaké ty lyžovací dojmy. Musím uznat, že se zde místní hezky o sjezdovky starali. Rolby jezdily i za tmy, a tak se nám jednou naskytl pohled na tmu a v ní levitující rolbu (to jak jela z kopce dolů v neosvětlené sjezdovce). Protože nás bylo šest, rozdělili jsme se většinou na páry. Já s přítelkyní, kamarád Martin s přítelkyní a duo Petr a Radek – ostří lyžaři, kteří se odráželi hůlkama na černých sjezdovkách, protože jim to po tom 75 stupňovém svahu vůbec nejelo. Hned první den jsme ještě ve čtyřech s Martinem zkusili první delší modrou sjezdovku, tak jako na rozjezd. Jak se v první zatáčce ukázalo, svah se točil zcela jiným směrem než na mapě a červené označení modré sjezdovky některé z nás opravdu nepotěšilo. Ale sjeli jsme to. Tahle sjezdovka byla nepříjemná, úzká, klikatá a nepřehledná. Alespoň jsme věděli, kam nejezdit. Já si odpoledne s Martinem pak ještě projel některé další sjezdovečky a hezky jsem se rozlyžoval.

Říká se, že třetí den na horách je krizový. Pro některé ale začal už druhý den. Martinova přítelkyně si zlomila na dvakrát nohu na snowboardu, což byla velká škoda. Alespoň se ale svezla na skútru, což jí do teď všichni závidíme. Navíc měla epesně boží pruhovaný návlek na sádru podle poslední italské módy! Třetí den se nám také povedl. Martin si šel zajezdit s klukama a vrátil se s ohnutou hranou. Ten titan dneska už opravdu nic nevydrží. Naštěstí měl ještě sněžné prkno. Já jsem si taky trochu zafreestyloval. Potřeboval jsem se napojit na jednu sjezdovku. Jediná cesta byla přes snowpark, což ještě nebylo tak hrozné. Problém nastal ve chvíli, kdy jsem si všiml, že musím najet na menší skokánek, abych přeskočil dvoumetrovou silnici. Povedlo se, s menšími oděrky na skluznici. Ale naštěstí to šlo zažehlit.

Dobré taky bylo, když jsem chtěl přítelkyni ukázat traverzovou cestu na modrou sjezdovku ze strmější červené. Těsně před zatáčkou na traverz se z ničeho nic objevil nenápadný Ital s velmi nápadnou zákazovou značkou a uzavřel cestu. Pokud nepočítám jeho goretexovou soupravu, vzezřením připomínal Rumcajse – myslím, že tito lidé jsou přímo stvořeni pro to někde číhat a ve správný čas se objevit a ovlivnit situaci. A teď co si počít: červená sjezdovka mi byla zakázána, jiná cesta tu nebyla. Naštěstí jsme čekali jen 20 minut na sluníčku (což ve skutečnosti znamenalo 40 minut), než cestu znovu otevřel. Příčinou byla helikoptéra, která několikrát přeletěla s nákladem neidentifikova­telného složení. Svým vířením mohla způsobit lavinu. A že ten sníh „rozhazovala“ opravdu slušně!

Po každém dni stráveném na svahu nám přirozeně pořádně vyhládlo. Po tom, co jsem první den náhodou snědl nejvíce špaget, ostatní členové výpravy nabyli domnění, že toho hodně sním. A tak se vařilo o trochu více – někdy jsem tu trochu snědl, někdy ten hrnec zbyl a dojídali jsme jej postupně. Přítelkyně se po špagetové příhodě dokonce vyděsila tak, že se do teď trochu bojí, jaký nenápadný otesánek se ve mně schovává.

Když jsme zrovna nelyžovali, zaměstnali jsme svou mysl různými hrami. Nejvíce oblíbená hra byla asi Peníze – kupujete a prodáváte akcie, docela zajímavé. Při hře Česko jsem zjistil, kolik jsem toho od základní školy stihl zapomenout. Každou noc jsme hráli hru s názvem Mrazík, kterou nám uchystali Italové. Ta se odvíjela od důmyslného systému ohřívání našeho apartmánu a pravidel ubytování. Jednoduše řečeno: musíte větrat, aby vám nezateplené vlhké zdi neplesnivěly a nezadržovala se vlhkost v koupelně a dalších místnostech. Zároveň je potřeba dostatečně vyhřát spací místnosti, abyste přežili noc pod jednou tenkou dekou, která se fakt nedá ustlat (kdo někdy byl v Itálii, ví, o čem mluvím), přičemž s termostatem se nesmí manipulovat. Kdo přežije noc bez omrzlin, postupuje do dalšího kola. Po prvním dni jsme prohráli všichni, ale postupně jsme naši herní strategii optimalizovali. Pomohly nám například zatemňovací okenice, které způsobily, že v 8 hodin ráno si myslíte, že jsou tři hodiny v noci. S jakým překvapením se pak divíte, když otevřete okna a zjistíte, že venku svítí sluníčko! Mrazíka jsme nakonec vyhráli, za čež jsme dostali finální odměnu: v rámci zaplaceného úklidu jsme museli vyblýskat kuchyňskou desku a sporák. Marně svým ukazovákem Martin výhružně ukazoval na smlouvu a mlátil Martin pěstí do stolu křičíc na paní uklízečku „No, no, no! Puči fináááále!“ Uklízečky tu zřejmě budou mít silné odbory.

Nechci, aby to vypadalo, že jsme měli samé nepříjemnosti. Spoustu věcí, které jsem zde jmenoval, byly spíš zábavné situace a bylo fascinující zjišťovat, jak se vše odráží v italské kultuře a nátuře. Italové jsou zkrátka takoví pohodáři, kteří řeší situace po svém, ale občas také vybouchnou – například když se někdo příliš dlouho kochá na sedačce a měl by zvednout horní část, kam se dávají nohy, ale nějak na to zapomene. Ital si málem rval vlasy. Malé městečko Aprica je místo, kam se rád zase vrátím, třeba i v létě. Užil jsem si zde báječné, pro mě vlastně zatím nejlepší, lyžování bez front, v pohodové atmosféře tamního kraje. Pořídil jsem spoustu fotek, na které se můžete podívat kliknutím na odkaz pod článkem. Naleznete zde také odkazy na důležité informace o Aprice, které se mohou hodit těm z vás, kdo do tohoto městečka vyrazíte.

V dalším článku se podíváme na italský nápoj zvaný Bombardino, čímž italské radovánky uzavřeme.

Odkazy

Chci vidět fotografie…
Bombardnino – nápoj, který stoupne do hlavy (v přípravě)
Apricaonline.com – oficiální stránka, mapy, hotely, počasí, webkamery
Skinet.cz – české informace o Aprice, doporučuji jako základní rozcestník

Kurz je rozdělen na deset lekcí a spouští ve přímo ve Vašem prohlížeči – je tedy nutné připojení k internetu. Výuka je interaktivní – pomocí audiovizuálního doprovodu se dozvíte mnoho souvislostí a vše si můžete vyzkoušet „klikací“ formou.

Elearningový kurz – vlevo seznam kapitol, vpravé části hlavní obrazovka s textem a úkoly

Výukový kurz je určen všem lidem, kteří se potřebují rychle dozvědět a také vyzkoušet, co vše jim Windows 7 přináší nového. Neočekávejte, že se naučíte pracovat s počítačem – k tomu jsou kurzy jiné, za které byste si už museli připlatit. A nebo si najmout mě.

Elearning na Windows 7 Vám vřele doporučuji. Snadnou formou se dozvíte novinky a zajímavosti operačního systému. Na přípravě lekcí, podkladů a textů jsem se podílel, takže pokud budou jakékoliv další dotazy, můžete využít mých zkušeností.

Chci vyzkoušet elearningový kurz a zjistit, co si na nás Filip vymyslel…

Shui hsien, neboli Vodní víla, je jeden z nejznámějších polozelených oolongů. Pro některé to znamená, že Vás povzbudí. Já osobně jsem ho konzumovala večer a usnutí mě nedělalo problém.

Shui hsien – převzato z fantasyobchod­.cz

Příprava

V tomto případě jsem si vypůjčila text e-čajovny, kde o přípravě oolongu píší:

Obecně se doporučuje zalévat co nejvíce horkou vodou. Měl by se vkládat do vyhřáté konvičky. Lístky se opláchnou a spaří prvním zalitím, nálev se pak vylije. Doba louhování závisí na druhu oolongu, při následujících nálevech se postupně prodlužuje, vždy asi o 15 – 30 vteřin. Konvičku bychom měli pokaždé celou vyprázdnit. Důležité je také nezapomenout lístky v konvičce zalít, aby nevychladly. Možné je také konvičku občas přelít teplou vodou, a tak udržet teplotu.

Barva

Barva čaje, převzato z probuzenyslon­.cz

Vůně

O tomto čaji se hovoří v souvislosti s vůni ořechů a já to mohu jen potvrdit. Vůně sladká, příjemná, připomínající tyto plody.

Chuť

Byla jsem vílou okouzlena. Její jemná nasládlá chuť se doslova rozplývá na jazyku. Poznáte i příchuť zmíněných oříšků, která Vám zůstane v ústech ještě dlouho po napití.

Kdy ho pít

Díky své jemnosti ho můžete pít v jakoukoliv denní i roční dobu. Já doporučuji si tento nápoj vychutnat v klidné a příjemné atmosféře. Nikdy totiž nezapomínejte na to, že prostředí a společnost ovlivňují Váš dojem z chuti čaje.

Celkový dojem

Byla jsem velmi překvapena krásnou vůní, jemnou nasládlou chutí a zároveň přijatelnou cenou. V čajovně v Mariánských Lázních mě konvička přišla na 55,–Kč.

Tuto recenzi Vám připravila a čajík vypila Maya

Chceš se také podělit se svými čajovými zážitky a obohatit tak čajovou kulturu? Ozvi se a jistě se dohodneme. Cesta čaje je všem otevřena…

Jsem posedlá sexem,
Včera jsem to měla se psem.

Kňučela jsem – ó ty zvíře,
když přitisknul mne v chladné mříže.

Lidé ti chodili kolem,
samec bral mě horem dolem.

Děti maminek se ptaly,
co že jsme to tam dělali.

„Oni…to si jen tak hrají,
pojď, za rohem zmrzku mají.“

Chtíč je chtíč, tak už to bývá,
je mi jedno, kdo se dívá.

V zoo se to přece smí,
když jste pejsci pralesní.

Chci se podívat na seznam článků v archívu…

Instinktivní jednání je přiměřeně kredibilní znalostí, bez potřeby zpětné validace.

A co si o tom myslíte Vy?

Možná si řeknete, proč za čajem chodit do nějaké sokolovny, když je v republice plno hezkých čajoven. Inu, cesta čaje je dlouhá a než jí dovršíte, i ta méně nápadná čajová chýše může skýtat hodnotnější zážitek. Protože je 太極拳 (doufám, že jsem to napsal dobře, má to být Taiji) staré čínské bojové umění, lidé, kteří pořádají takovýto dýchánek, budou mít k čajové kultuře jistě blíže než klasický zpomalený čajař z čajovny U dvou šálků. Navíc dostanete ochutnat čajík kupovaný v Číně a to se za 100 Kč, které za večer utratíte, rozhodně vyplatí. Uvidíte čínský způsob přípravy čaje zvaný kung-fu nebo-li Gong-fu cha a dozvíte se plno zajímavých informací.

Malá místnost, která je za normálních okolností určena ke cvičení, se decentní úpravou přeměnila v čajový koutek. Nic extravagantního, žádné přešperkované ozdoby. Sesličky či polštářky na zemi, uprostřed bambusový stolek s miskami a konvičkou, se židlí pro vrchního čajaře, příjemná hudba a vůně a sem tam pár čínských drobností. Už jen abych ochutnal čaj, říkal jsem si v duchu.

Když se místnost naplnila asi patnácti osobami, dorazil i pán (říkejme mu třeba Petr Donát), který nám připravil lahodný čaj. Byl to kamarádův trenér. Po chvíli poslouchání mi došlo, že má čaj opravdu velmi rád, a tak jsem byl rád, že je rád, a že bude čaj připraven s láskou a šetrností.

Čaj, který jsme pili, byl mix Pu-Erhu a jasmínového čaje. Čajový mág konvičku pěkně napěchoval a dal nám přivonět ke spařeným lístkům – voněly nádherně po jasmínu. Při prvním nálevu jsem měl pocit, že piji hutnější jasmín. Na kamaráda čaj zapůsobil a s pokřiveným úsměvem mumlal něco o ovocných čajích a cukru. S dalšími nálevy se ale čaj proměňoval v klasický zemitý Pu-Erh, což bylo na čaji opravdu úžasné.

Mezi nálevy jsme se dozvěděli mnoho zajímavostí z čínské kultury – od počítání na rukách, přes picí hry jeho mistra Taiji. Pro mne ale byla asi nejpřínosnější informace týkající se děkování čaje beze slov. Chcete-li Číňanovi poděkovat za dobrý čaj, stačí prý dvakrát poklepat skrčeným ukazováčkem a prostředníčkem o stůl. Procvičit si to můžete například v čajovém klubu Cha Dao, což je čajovna, kterou mohu vřele doporučit.

Po vypití asi dvanácti nálevů jsme si ještě chvíli povídali a pak se všichni rozloučili. Musím říci, že to byl opravdu příjemný večer ve stylovém místě, s přátelskou atmosférou a kvalitním čajem. Jsem zase o něco chytřejší a byl čas si v klidu popovídat s kamarádem. Myslím, že takhle by čajové „dýchánky“ měly vypadat. Doufám, že se mi brzy poštěstí zase do Taiji Akademie zavítat – na příští večer prý bude připravena „nějaká specialitka“ a při těchto slovech jsem zpozoroval šibalský úsměv našeho hostitele.

Pokud byste chtěli vyrazit za čajovou kulturou do Taiji Akademie, můžete navštívit jejich stránky či přímo odkaz na související článek, kde se dozvíte termíny konání a kde sokolovnu najdete.

Příští posezení se koná 29.1. od 19:30 a já tam možná budu také.

Je poslední den v roce 2009. Lidé se veselí a těší se na uvítání roku nového. Někteří jej uvítají na záchytce, jiní v poklidu dojídají zbylé cukroví a popíjejí alkoholické pitivo. Atmosféra toť tradiční. Co ale lidé, kteří jsou nemocní, berou antibiotika či alkohol nemohou? Co potom pít? Jednoznačně lahodný čaj v pohodové atmosféře přátel nebo rodinného kruhu. A protože je poslední den v roce, rozhodl jsem se náš seriál pytlíkových čajových recenzí zakončit ve velkém stylu.

Teplota vody:100 °C
Mácháme 10 min

Charakteristika

Dnes jsem vybral speciální čaj, který se u nás ani neprodává. Sehnat několik gramů tohoto nápoje od čínských mnichů je pro Evropana téměř zázrak, nicméně mám dobré kontakty a díky mému hlavnímu zaměstnavateli řediteli Zeměkoule se mi podařilo získat lahodnou pytlíkovou formu. Riskovat válečný konflikt s domordci, kteří Váš propíchnou hůlkama a přitom budou spokojeně ujídat z misky rýže, jsem nechtěl – i pytlíkový čaj této sorty je tím nejlepším čajem u nás mezi sypanými.

V rámci utajení tohoto speciálně vyšlechtěného čaje jsem mu musel dát jiné jméno – Filipovo pokušení. Věřím, že mi prominete. Dobrá zpráva je, že mám ještě několik pytlíků v zásobě a prvním třem, kteří sem napíší, je ochotně daruji. Takový jsem laskavý!

Ale pojďme si jej představit. Jedná se o žlutý čínský práškový čaj – to už je samo o sobě nezvyklá kombinace. Ručně svinuté lístky se pro pytlíkové účely drtí na ty nejjemnější zrnka, až vznikne tak jemný prach, že jej skoro nelze spatřit. Jen při rozbřesku slunce, když pytlík nakloníte pod úhlem 36 stupňů. Mniši jej pijí kvůli soustředění potřebné k hluboké meditaci zvané Chang Thangh.

Vůně před zalitím

Jemný prášek čaje není téměř cítit. Protože se čaj balí přímo do speciálního pergamenu, můžeme cítit prastaré doby velkolepé čínské říše.

Čaj zaléváme o teplotě 100°C a louhujeme pak 15 minut nebo déle, dokud se pytlík zcela nerozpustí.

Barva

Barva čaje je jemně žlutá až průzračná.

Vůně po zalití

Vůně je lehce papírová a zvláštně podmanivá – věřím, že už samotné aroma dostává mnichy do jakéhosi transu.

Chuť

Čaj je velmi hutný se zakulacenou chutí, která zůstává ještě několik dní na jazyku. Nevím, k čemu jí přirovnat, nikdy jsem nic podobného nepil. Zkuste si vzít papírový pytlík a chvíli ho žužlat a možná, že se chutí přiblížíte.

Dochucení

Nikdy a za žádných okolností nedochucovat!

Zvláštnosti, zajímavosti

Jak jsem již řekl v průběhu recenze, čaj si dávají čínští mniši pro speciální meditační účely. Rozhodně by jej neměly pít děti ani čajoví začátečníci. Je pro odvážné a smělé milce, kteří se nebojí experimentovat a chtějí poznat nové účinky této čínské speciality.

Denní doba a k čemu jej pít

Čaj pijeme večer a vždy nejméně ve dvou, abychom mohli porovnat účinky tohoto pytlíkového nápoje. Na každého může působit jinak.

Závěrem

Myslím, že už není co dodat. Pro první tři smělé jedince, kteří sem napíší, připravím pytlík a doručím na své náklady.

Touto recenzí také končí náš seriál o pytlíkových čajích. V roce 2010 budou už jen sypané čaje a proto, pokud chcete, abych recenzoval Váš oblíbený čaj, napište klidně sem pod článek. Všechny čaje z adventního kalendáře jsem rozhodně nepopsal – některé se totiž opakovaly a nebo se jednalo o příšerné chuťové kombinace. Věřím ale, že mi tento malý vroubek odpustíte. Beztak bych na tyto čaje nenavnadil.

Rád bych Vám závěrem popřál klidný konec tohoto roku a šťastný rok 2010. Pijte dnes, co chcete a pro ty z Vás, kterým by zítra bylo špatně, doporučuji půl litr černého horkého čaje a vymačkat čtvrtku citronu. Přidat cukr dle potřeby. Čaj probere a vitamín C odbourává alkohol v krvi. I já si jej zítra možná dám.

Hezký večer a klidnou dobrou noc s šálkem čehokoliv, ale čaje zvlášť!

Související články

Divoká třešeň (pytlíková recenze)
Čajový adventní kalendář – parádní nápad, jak potěšit osoby blízké
Zobrazit všechny recenze…

Teplota vody: 100°C
Mácháme 3 – 4 min

Charakteristika

Divoká třešeň je, stejně jako včerejší nepovedená tekutina, čajem černým neznámé sorty ovoněný o třešňové aroma. Mohla by to být dobrá kombinace. Už jsem jednou pil divokou višeň, což byl japonský zelený čaj Bancha a ten patřil mezi mé oblíbené.

Vůně před zalitím

Po přivonění cítím příjemnou třešňovou – možná spíše višňovou vůni. Těžko říct. Každopádně cítím to, co bych očekával, a to je dobře.

Barva

Po vylouhování sáčku se nám tekutina zabarvila do velmi hnědé až černé barvy podobné Earl Greyi.

Vůně po zalití

Čaj po zalití překvapivě moc nevoněl. Teprve, až když jsem se přiblížil ústy, ucítil jsem jemnou vůni třešní.

Chuť

Myslím, že čaj by to byl dobrý, kdyby všechny složky chuti byly na správném místě. Bylo poznat, že piji černý čaj, bylo poznat, že je ovoněný třešní, ale možná až příliš málo. Obě chuti se vzájemně bijí, jako kdyby spolu bojovaly. Výsledkem je pak nevýrazná chuť, ani hořká, ani sladká, zůstává na patře.

Dochucení

Myslím, že čaji chybí intenzivnější ovocná chuť. A proto bych do ní snad doporučil přidat lžičku třešňového a nebo višňového sirupu. Bohužel však žádný takový nemám na skladě.

Denní doba a k čemu jej pít

Čaj se dá pít kdykoliv. Já jsem si ho dal po obědě a souhlasil jsem sám se sebou, že by se mohl hodit k dezertu, nejlépe višňovému či ovocnému koláči, protože jsem na něj dostal velkou chuť. Nakonec jsem jí přebil chipsy.

Závěrem

Divoká třešeň má dobrý nápad – kombinace čaje s tímto ovocem se může vydařit, ale za předpokladu, že se nešetří ovocem či aroma. Tady k tomu bohužel došlo. Koneckonců to u pytlíkových čajů můžeme čekat. A tak doporučuji koupit sypaný čaj, který by mohl být lepší.

Zítra se podíváme na poslední pytlíkovou recenzi, čímž uzavřeme tento seriál a zároveň rok 2009.

Související články

Karamel se smetanou (pytlíková recenze)
Čajový adventní kalendář – parádní nápad, jak potěšit osoby blízké
Zobrazit všechny recenze…

Teplota vody: 100°C
Mácháme 3 min

Charakteristika

Náš dnešní vzorek je z rodiny černých čajů s příměsí karemelu a smetany. Jakkoliv se zdá být kombinace zajímavá, musím říci, že v čaji to nechutná až tak dobře. Možná, že by samotný karamelový nápoj se smetanou byl lepší. Vezmu to tedy stručně, jasně a přehledně.

Vůně před zalitím

Pytlík je hezky cítit po karamelu, to jsem se ještě chvilku těšil. Co však přišlo pak?

Barva

Tmavě hnědá a teď pozor: kalná barva! Jakmile někdy uvidíte čaj s kalem, ruce pryč. Ne snad, že by se Vám udělalo špatně po vypití, ale obvykle to nebude ten nejlepší čaj, který se vyrobil.

Vůně po zalití

Čekal jsem, že se zintenzivní vůně karamelu, ale kdepak. Aroma bylo nevýrazné, vytracené, karamel nerozeznatelný.

Chuť

Chuť nejasná, až zvláštní. Něměl jsem pocit, že bych pil čaj, ale nějaký nepovedený patok s divnou vůní a kalem na dně.

Dochucení

Většinou doporučuji čaje nedochucovat, ale u tohoto nápoje nešetřme čímkoliv, co najdeme v ledničce. Můžeme také zvolit postupné přilévání vody tak dlouho, až se šálek čaje změní v lahodnou vodu.

Zvláštnosti, zajímavosti

Po vychlazení můžeme nápoj použít k zalití Vašich květin.

Denní doba a k čemu jej pít

V jakoukoliv denní a noční dobu po smrti a pokud ten dotyčný (á) pil (a) někdy kvalitní čaj, existuje jistá šance na zmrtvýchvstání. Chcete-li způsobit degeneraci Vašich chuťových pohárků, pak jej pijte od rána do večera.

Závěrem

Čaj mne velmi zklamal. Nečekal jsem, že to bude až tak strašné. Takovýto nápoj bych si nepořídil asi ani v sypané podobě.

Související články

Mátový čaj (pytlíková recenze)
Čajový adventní kalendář – parádní nápad, jak potěšit osoby blízké
Zobrazit všechny recenze…