„No co to je? Mámo, podívej, venku sněží, to zas do rána nevydrží. Jdem spát.“

Druhého dne se táta rodiny probudil a zjistil, že to vydrželo.

Asi tak nějak to mohlo vypadat v průměrné pražské rodině v bytě 3+1. Jsem pražák a rok co rok si říkám, zda přijde pan sníh. Ten se poslední dobou tomuto městečku v centru Republiky úspěšně vyhýbá. Protože jsem letos nejel na hory a pravděpodobně to ani nestihnu, tak jsem si sněhu užil jen z televize, případně když padal večer z okna, a já si říkal něco podobného, co je uvedeno v úvodu.

Jak jsem byl ale mile překvapen, když jsem ráno vstal a se zalepenýma očima z okna viděl bílou mlhu. Zprvu jsem to přikládal ospalkám, ale jak jsem si pořádně oči „odlepil,“ zjistil jsem, že to skutečně nejsou vidiny! Že by to krom štěstí, zdraví, dlouhých let přinesli Tři králové? V Praze je konečně sníh. Včera jsem počasí neviděl, takže nevím, zda to hlásili, ale myslím, že silničáři to jistě nečekali, jako každý rok. Koneckonců o tom zpívá i Jarek Nohavica v písničce Ladovská zima. Sněhu není moc, opravdu jen několik čísel, ale i tak to stačilo na povzbuzení zimní nálady. Radostně jsem zajuchal, dal si snídani a vyrazil na menší procházku, abych tento dnes už v Praze neobvyklý jev zdokumentoval.

Vyhrabaných cestiček jen málo, nikdo přece nebude v neděli pracovat, že. I silnice se tvářily neprotaženě. Venku jsem potkal jen ty nejvěrnější příznivce sněhu – pejskaře a děti. Jedině snad tyto dvě skupiny se dokáží opravdu kdykoliv radovat ze sněhu, když napadne. Pejskař na první pohled nemusí být z bílé chumelenice paf, ale myslím si, že když pozoruje, jak jeho hafani vesele pobýhají v tom bílém nadělení, čumákem rozhrabávají sníh a Yorkshirům je vidět jen hlava, musí to pobavit. Na dětech je zase vidět široký úsměv, když se svými boby narazí do stromu, který na dítě vysype trochu té mokré krystalicky zamrzlé vody.

Jak tak nad tím uvažuji, říkám si, do které skupiny asi patřím. Pejska už nemáme a kdybych vyrazil mezi ty malé špunty se svými sáňkami, asi by koukali divně a možná by měli i doživotní trauma, že potkali takového magora. Nicméně v Bohnicích by to nikoho snad ani nepřekvapilo.

Doufám tedy, že existuje třetí skupina. Skupina lidí, co se dokáže radovat i z takové pitomosti, jako je trocha sněhu, a nedbá přitom na to, jestli bude druhý den zasekaná silnice, nemyslí na to, kolik práce ho ještě dnes čeká, ale prostě si na chvilku udělá čas, oblékne se a vyjde na chvilku ven a užije si krátký okamžik, který se už tento rok nemusí opakovat.

A sníh stále padá a padá…před chvilkou volala kamarádka, oblékám se. Už se těším, jak bude celá od sněhu!

Chci vidět trochu toho sněhu z Prahy…

Přejít do fotogalerie…

Po­pularity: 2%

Sdílet