Tentokrát jsme si řekl, že vyzkouším zcela novou trasu. Robinovu trasu, aneb jak se říká třicetikilometrové vycházce ze Sedlčan, jsem projít již dříve, ale obával jsem se špatného spoje. Mé obavy však rozprášila jedna známá, která jezdí sedlčanským autobusem do Prahy. Cesta tam trvá něco kolem hodinky a půl z autobusového nádraží Na Knížecí. Samotná trasa je pak lehce až středně obtížná, nějaké ty kopce, pole, louky, pouště a sem tam silnice s hospodou. Jediné, co zůstává otázkou, je jméno Robin. Jedná se snad o Robina Hooda, který se zde krátce prošel, nebo to byl Kryštůfek Robin?

Nicméně pojďme na autobus: Docela jsme koukali, jaká fronta se před nástupištěm udělala. Už půlhodiny předem zde čekalo několik nedočkavých tváří. Tak tak jsme se do autobusu vešli a sedli si, nicméně můj kamarád Jirka by asi raději stál, neb se za jeho sedadlem kymácel zapáchající bezdomovec a vedle něj, opřen čelem o protilehlé sedadlo, se houpal ze strany na stranu ospalý pochodník a neustále tak vrážel do Jirky. Kdyby tam Jirka neseděl, zajisté by spadl.

Pokud někdy pojedete autobusem z Prahy do Sedlčan, vyplatí se vystoupit na zastávce Laktos. Nalevo uvidíte sedlčanskou továrnu s Pepou, napravo pak hřbitov. Odtud kolem hřbitova to pak je jen co by pochodnickou holí dohodil ke kulturnímu domu, odkud pochod začínal.

Cesta je pak velmi dobře značena, téměř pořád se jde po turistických značkách a kde nejsou, je klasické místní značení „Pé-Pé.“ Akorát jednou jsme si pěkně zanadávali a nebyli jsme sami. A to tehdy, když jsme prošli křížovou cestu poblíž Počepic do strašného kopce a jak jsme tam dolezli, zjistili jsme, že se máme zase vrátit zpět, viz foto.

Ono né, že by to nebylo napsáno v mapce, ale člověk se tak nějak na doprovodné informace nekouká a užívá si okolních krás.

Během cesty panovala dobrá nálada, několikrát jsme se notně nasmáli, obvykle sami sobě. Zjistili jsme, že slogan JUST DO IT, který používá Nike, pochází od Járy Cimrmanna. Ten jednomu turistovi z Ameriky, který se ptal Cimrmanna na cestu do Tábora, nemohl odpovědět, neboť rychle spěchal a se slovy: „Omlouvám se, ale musím just dojit“ odběhl do místního kravína, kde instaloval svůj dojící přístroj, který měl vydojit více mléka. Americký turista pak ostře zahl doleva, uklouzl a udělal v zemi rýhu podobnou dnešnímu Nike logu.

K překvapivému zjištění mne také dovedla kamarádka Týna, která je veselá kopa. Zjistili jsme, že se neustále směje ze zoufalství. A víc bych to nerozebíral. Týna celou cestu natáčela, takže možná vznikne videoreportáž. V takovém případě ji sem přidám do odkazů na konci článku.

Letošní 45. ročník pochodu byl kulatý, a tak jsem přemýšlel, jakou barvu bude mít tradiční plastová botička, která se spolu s tatrankou dává v cíli za odměnu. Pořadatelé mne ale šikovně převezli, neboť byla průhledná. To jsem opravdu nečekal a jsem rád, že ji mám ve své sbírce.

Na náměstí, stejně jako minulý rok, měl svůj stánek Jemča, kde jsem loni mohl vyzkoušet skvělé čajové koktejly. Letos se pohoršili, čajové mojito nebylo, koktejly byly do malých kelímků a zkrátka už to nebyla taková šou jako před rokem. I tak jsem si ale cíl užil a šťastný, že nepršelo, jsem se s přáteli vydal na autobus do Prahy, který za ten rok vůbec nezdražil. Doufám, že to tak bude i příští rok!

A jaké byly ty vaše Prčice? Šli jste do Prčic nebo jinam?

Chci vidět fotky…
Přejít do fotogalerie

Související články

Čajové koktejly – parádní osvěžení v horku
Prčice s řasou osvěžení
Už mě zase posílají do Pr…
“Mě láká velice, pochod Praha Prčice…”

Botanickou zahradu v Tróji pravidelně navštěvuji nejen kvůli tomu, že má senzační japonskou zahradu. V průběhu roku pořádá různé akce včetně nočních procházek po zahradě. V celém areálu je také možné vidět výstavy, zvláště pak fotografické, sochařské či výstavy rukodělných prací. Jako je například současná vrbová výstavka. Prodávali i vrbové proutky. Ty jsem si chtěl koupit, ale bylo mi řečeno, že když už musím koledovat, tak že si je mám pěkně natrhat. Což je pravda, takže se budu muset v nejbližších dnech vypravit na lov prutů.

S přítelkyní jsme se zašli podívat i na doznívající výstavu orchideí a také na vystoupení Taiji Akademie, kam občas chodím na výtečný čínský čaj. A protože v zahradě ještě nic nekvetlo, zaměřil jsem se fotopřístrojem právě na vystoupení Akademie. Věřím, že i vám se, alespoň v této zprostředkované formě, budou líbit. Fanoušky na facebooku a uživatele twitteru jsem vyzval k okomentování následující fotky.

Vybral jsem dva komentáře, které se mi líbili:

1. Já to rozhodně nebyl! (od @mouseho)
2. Tak, teď mi položte celý svět na ramena a já ho unesu! (fanoušek z facebooku)

No řekněte, jak byste ji okomentovali vy?

Pokud by vám fotografie nestačily, zajděte si do Akademie, kde vás to i naučí! A na závěr ještě jedna fotografie, která se mi podařila v zahradě pořidit. Jaro sice je, ale pozor, někde se dá ještě bruslit.

Chci se podívat na vystoupení Taiji Akademie…

Přejít do fotogalerie…

Je to právě čtrnáct dní, co jsme s přáteli opustili italské lyžařské městečko Aprica, ale dojmy stále doznívají. Možná je to i tím, že v tuto chvíli cítím vůni tamních těstovin, které budou k obědu. Inu jako správní Češi jsme nakoupili stejné těstoviny, co seženete i tady, ale Italové to jistě dělají lépe, to je přece jasné! Aprica je jedno z těch cenově dostupnějších lyžařských středisek, a protože zážitků bylo plno, rozhodl jsem se, že o některých poreferuji. Třeba se tam také někdy vydáte.

Passo dell' Aprica

Aprica je malé zapadlé městečko v severní části Itálie poblíž švýcarských hranic vzdálené od Prahy přibližně 836,345 km. Běžně se vám mohlo stát, že když jste lyžovali, dostali jste smsku „Vítejte ve Švýcarsku,“ což je poměrně legrační situace, zvláště tehdy, přečtete-li si jí až v apartmánu. Jakmile dorazíte do města a celé ho projedete, máte pocit, že nekončí. Je enormně delší než širší, uzavřené mezi jižním a severním svahem. Hezké je na celé situaci to, že na jednom svahu je takřka jaro, zatímco na druhé straně jsou zasněžené kopce poseté stromy a vleky.

Lidé zde jsou přívětiví, menšina umí anglicky, ale všichni se s vámi nějak rádi vždy dohodnou. Italové jsou již taková nátura. Rádi si poklábosí jakkoliv, hlavně ocení snahu. Tak například když chtěla přítelkyně u řezníka koupit kuřecí prsa, její pantomimickou snahu velmi ocenil. Stejně tak majitel rezidence Stella Alpina nám při ubytovacím procesu ukazoval svou výstavku piva: „Gambrinus, Kozel….Plzeň! Plzeň belissimo!“ Běžně se také stává, že potkáte na ulici toulavého dobrodružného psa, který patrně někomu patřil a šel se během siesty vyvenčit sám.

Lyžovačka, sportoviště a ostatní služby

Kromě lyžování si návštěvník může zasportovat v bazénu hned vedle zastávky vleku Magnolta, nebo večer jít na lední brusle. Přestože jsem nebyl, kluziště vypadalo opravdu dobře upravené a bylo jedno z těch větších. Aprica je Čechy hodně navštěvována, a proto jsou zde pro ně i speciální akce – CK NEV-DAMA a MILE poskytují slevy do restaurací či jiných krámků. Tyto dvě cestovky tu vůbec mají hodně nasmlouvaných rezidencí. Běžně zde uvidíte na domcích jejich loga a u zastávek lanovek také jejich kanceláře. Najdete zde i pizzerie s česky mluvící obsluhou. Překvapilo mne, jak Italka umí dobře česky včetně slangu. Možná, že byla někdy v Čechách, nedivil bych se.

Aprica není extrémně velké lyžařské středisko. Nečekejte tu speciální strojky, které vám vygenerují, kolik jste ujeli kilometrů apod. Nicméně přes 20 vleků je komfortních, z toho dva kabinové a jedna zaklápěcí sedačka – jakési vajíčko, aby na vás nefoukalo. Vám, co jezdíte do Alp to asi není nic neznámého, pro mne to byla tak trochu novinka. Nejsem příliš velký lyžař a doteď jsem jezdil jen do českých hor, kde za drahé peníze můžete být rádi, že se svezete na třech či pěti vlecích a ostatní přilehlé má nějaký soukromník, který chce ještě extra peníze za extra permice. Na Alpách se mi obecně líbí, že je tu prostě velké středisko a za jeden skipas, který je cenově srovnatelný s ČR, si jezdíte, kde chcete. Při pořizování skipasu mne nejvíce rozesmálo skenování fotografie. Na bílou kartičku s čipem vám doslova „napálí“ vaši fotografii, která přes již několikrát přepálenou a poškrábanou kartičku stejně není nijak extra vidět. Ale hlavně, že nám to dobře pípalo u turniketu.

Vleky jsou tu opravdu kousek z města i pěšky a v případě nouze nás dovezl skibus. Řidiči to také moc neřešili. V jedné ruce volant větší než ta větší pizza, v druhé ruce vysílačka, na jejímž druhém konci byl další kolega. Spolu se pak domlouvali, kdo kam zrovna jede a kde bude stavět. Mně osobně se to líbilo. I přes počáteční údiv se zdálo, že v tom mají už jistý systém a v podstatě tak okamžitě reagují na potřeby „klienta.“ Navíc byli velmi slušní, milí a usměvaví. Leckteré firmy by se od nich mohly učit. Řidiči si také na silnici nedělají moc starosti s blinkrováním. Tak se málem stalo, že můj dvoumetrový kamarád porazil auto, když přecházel přes silnici.

Zážitky kam se podíváš

No ale dost k popisu, pojďme na nějaké ty lyžovací dojmy. Musím uznat, že se zde místní hezky o sjezdovky starali. Rolby jezdily i za tmy, a tak se nám jednou naskytl pohled na tmu a v ní levitující rolbu (to jak jela z kopce dolů v neosvětlené sjezdovce). Protože nás bylo šest, rozdělili jsme se většinou na páry. Já s přítelkyní, kamarád Martin s přítelkyní a duo Petr a Radek – ostří lyžaři, kteří se odráželi hůlkama na černých sjezdovkách, protože jim to po tom 75 stupňovém svahu vůbec nejelo. Hned první den jsme ještě ve čtyřech s Martinem zkusili první delší modrou sjezdovku, tak jako na rozjezd. Jak se v první zatáčce ukázalo, svah se točil zcela jiným směrem než na mapě a červené označení modré sjezdovky některé z nás opravdu nepotěšilo. Ale sjeli jsme to. Tahle sjezdovka byla nepříjemná, úzká, klikatá a nepřehledná. Alespoň jsme věděli, kam nejezdit. Já si odpoledne s Martinem pak ještě projel některé další sjezdovečky a hezky jsem se rozlyžoval.

Říká se, že třetí den na horách je krizový. Pro některé ale začal už druhý den. Martinova přítelkyně si zlomila na dvakrát nohu na snowboardu, což byla velká škoda. Alespoň se ale svezla na skútru, což jí do teď všichni závidíme. Navíc měla epesně boží pruhovaný návlek na sádru podle poslední italské módy! Třetí den se nám také povedl. Martin si šel zajezdit s klukama a vrátil se s ohnutou hranou. Ten titan dneska už opravdu nic nevydrží. Naštěstí měl ještě sněžné prkno. Já jsem si taky trochu zafreestyloval. Potřeboval jsem se napojit na jednu sjezdovku. Jediná cesta byla přes snowpark, což ještě nebylo tak hrozné. Problém nastal ve chvíli, kdy jsem si všiml, že musím najet na menší skokánek, abych přeskočil dvoumetrovou silnici. Povedlo se, s menšími oděrky na skluznici. Ale naštěstí to šlo zažehlit.

Dobré taky bylo, když jsem chtěl přítelkyni ukázat traverzovou cestu na modrou sjezdovku ze strmější červené. Těsně před zatáčkou na traverz se z ničeho nic objevil nenápadný Ital s velmi nápadnou zákazovou značkou a uzavřel cestu. Pokud nepočítám jeho goretexovou soupravu, vzezřením připomínal Rumcajse – myslím, že tito lidé jsou přímo stvořeni pro to někde číhat a ve správný čas se objevit a ovlivnit situaci. A teď co si počít: červená sjezdovka mi byla zakázána, jiná cesta tu nebyla. Naštěstí jsme čekali jen 20 minut na sluníčku (což ve skutečnosti znamenalo 40 minut), než cestu znovu otevřel. Příčinou byla helikoptéra, která několikrát přeletěla s nákladem neidentifikova­telného složení. Svým vířením mohla způsobit lavinu. A že ten sníh „rozhazovala“ opravdu slušně!

Po každém dni stráveném na svahu nám přirozeně pořádně vyhládlo. Po tom, co jsem první den náhodou snědl nejvíce špaget, ostatní členové výpravy nabyli domnění, že toho hodně sním. A tak se vařilo o trochu více – někdy jsem tu trochu snědl, někdy ten hrnec zbyl a dojídali jsme jej postupně. Přítelkyně se po špagetové příhodě dokonce vyděsila tak, že se do teď trochu bojí, jaký nenápadný otesánek se ve mně schovává.

Když jsme zrovna nelyžovali, zaměstnali jsme svou mysl různými hrami. Nejvíce oblíbená hra byla asi Peníze – kupujete a prodáváte akcie, docela zajímavé. Při hře Česko jsem zjistil, kolik jsem toho od základní školy stihl zapomenout. Každou noc jsme hráli hru s názvem Mrazík, kterou nám uchystali Italové. Ta se odvíjela od důmyslného systému ohřívání našeho apartmánu a pravidel ubytování. Jednoduše řečeno: musíte větrat, aby vám nezateplené vlhké zdi neplesnivěly a nezadržovala se vlhkost v koupelně a dalších místnostech. Zároveň je potřeba dostatečně vyhřát spací místnosti, abyste přežili noc pod jednou tenkou dekou, která se fakt nedá ustlat (kdo někdy byl v Itálii, ví, o čem mluvím), přičemž s termostatem se nesmí manipulovat. Kdo přežije noc bez omrzlin, postupuje do dalšího kola. Po prvním dni jsme prohráli všichni, ale postupně jsme naši herní strategii optimalizovali. Pomohly nám například zatemňovací okenice, které způsobily, že v 8 hodin ráno si myslíte, že jsou tři hodiny v noci. S jakým překvapením se pak divíte, když otevřete okna a zjistíte, že venku svítí sluníčko! Mrazíka jsme nakonec vyhráli, za čež jsme dostali finální odměnu: v rámci zaplaceného úklidu jsme museli vyblýskat kuchyňskou desku a sporák. Marně svým ukazovákem Martin výhružně ukazoval na smlouvu a mlátil Martin pěstí do stolu křičíc na paní uklízečku „No, no, no! Puči fináááále!“ Uklízečky tu zřejmě budou mít silné odbory.

Nechci, aby to vypadalo, že jsme měli samé nepříjemnosti. Spoustu věcí, které jsem zde jmenoval, byly spíš zábavné situace a bylo fascinující zjišťovat, jak se vše odráží v italské kultuře a nátuře. Italové jsou zkrátka takoví pohodáři, kteří řeší situace po svém, ale občas také vybouchnou – například když se někdo příliš dlouho kochá na sedačce a měl by zvednout horní část, kam se dávají nohy, ale nějak na to zapomene. Ital si málem rval vlasy. Malé městečko Aprica je místo, kam se rád zase vrátím, třeba i v létě. Užil jsem si zde báječné, pro mě vlastně zatím nejlepší, lyžování bez front, v pohodové atmosféře tamního kraje. Pořídil jsem spoustu fotek, na které se můžete podívat kliknutím na odkaz pod článkem. Naleznete zde také odkazy na důležité informace o Aprice, které se mohou hodit těm z vás, kdo do tohoto městečka vyrazíte.

V dalším článku se podíváme na italský nápoj zvaný Bombardino, čímž italské radovánky uzavřeme.

Související odkazy

Chci vidět fotografie…
Bombardnino – nápoj, který stoupne do hlavy
Apricaonline.com – oficiální stránka, mapy, hotely, počasí, webkamery
Skinet.cz – české informace o Aprice, doporučuji jako základní rozcestník

Odkud a kam a za kolik

V úvodu bych rád řekl, že pro ty z vás, kteří se chystáte, nebudu popisovat podrobnou cestu. Ta už je totiž dobře popsaná v článku na serveru Ladronka a také na webu Světkoleček. Doporučuji si s sebou vytisknout oba články, v každém je mnoho zajímavostí a upozornění, na které je dobré nezapomenout. I díky nim jsem dnes tady. Samotná mapa trasy je k dispozici na Inlinemap.net, která se dá přes menu celkem luxusně vytisknout.

K oběma článkům jen několik aktualizací: Přestože jsme jeli do vlakové zastávky Děčín – Čertova voda, je možné vyrazit už z Děčín – Přípeř. Přívoz zdražili o 30 centů (bude tedy stát aktuálně 90 centů).

Kdo by si chtěl vypočítat jízdné za vlak, doporučuji kalkulátor ČD. Mě přišlo na cca 700 Kč, pokud nepočítám okružní taxi jízdu Prahou (blíže v sekci zážitky) ale znáte to, hned zítra to bude stát o stovku víc.

Tekutiny a pochutiny

Určitě je dobré si vzít něco k pití a jídlu. Cestou sice potkáte mnoho restauračních zařízení, ale některé jsou poměrně drahé. Měl jsem s sebou 3,5 litru vody, velkou svačinu a na záchodě v Pirně jsem si natočil vodu z hajz…z kohoutku. Dohromady jsem vypil přes 5 litrů tekutin při průměrné teplotě 25 stupňů za slunečného počasí. Čůrat jsem byl jen 2× (přemýšlím, zda mám být opravdu takhle podrobný).

Strávená doba na bruslích

S Jirkou jsme moc nezastavovali, jídlo jsme měli s sebou. Ujeli jsme to za 8 hodin i s čekáním na 2 přívozy. Ale je nutné říci, že my jsme už ostřílení bruslaři a naše tempo je někdy svižnější. Počítejte tedy, že můžete být doma pozdě. Vyrazili jsme v půl desáté ráno z Děčína a v 22:00 jsem byl doma v Praze v bytě.

Už jen samé zážitky

Panečku a že jich nebylo málo! Musím říci, že jsem si to perfektně užil a v září plánuji jet ještě jednou. Povrch je ve většině úsecích perfektní a příroda k sežrání. Naše zážitky jsem shrnul k jednotlivým fotkám, které můžete navštívit na rajčeti. U každé fotky je popis, takže můžete sledovat naše vyprávění. Doufám, že si ho užijete a necháte se inspirovat. Uživatelé rajčete také mohou jednotlivé fotky komentovat. A nebo jakékoliv dojmy a dotazy klidně pište pod tento článek.

Chci vidět fotopříběh…

Již podruhé jsem se zúčastnil akce AEGON večerní inline bruslení, která se koná ve vybraných městech (letos 2× v Praze, poté v Brně a Opavě). Nadšení bruslaři si mohou zdarma vyzkoušet večerní jízdu centrem města po silnici za doprovodu hudebního vozu, policie a bruslících pořadatelů, kteří společně dohlíží na to, aby se nikomu nic nestalo. A jaké to bylo?

Protože jsem se účastnil již podruhé, a to v Praze, mám co srovnávat. Stejně jako loni jsem se těšil na kosmetický balíček od sponzora. A sponzor nezklamal. Některé věci jsem ihned po jízdě rozdal, protože celulitidu nemám – chlapi jí totiž nemají, protože to není hezké. Nicméně antiperspirant do podpaždí s látkou, která zabraňuje růst chloupků, se rozhodně bude hodit!

Bylo také příjemné, že pořadatelé rozdávali nápoje, které se v sobotním parnu opravdu hodily, a myslím že všichni ještě jednou můžeme poděkovat za skvělý nápad. Před samotnou jízdou z Palackého náměstí nám hrála hudba a bylo možné vidět všelijaké kejkle. Mezitím se prostor pěkně zaplnil. Účastníci si, stejně jako minulý rok, mohli zapůjčit brusle. K povinné výbavě patřil fluorescenční náramek na ruku, abychom byli vidět. Ale minulý rok jsme dostali rozlišovací vestičky! A já jí tolik chtěl…Těšil jsem se, že i letos tomu bude tak, že si konečně budu moct s kamarády založit floorballový tým, protože dresy bychom tím pádem měly. Ale bohužel – kde se stala chyba???

V osm hodin to začalo. Trasa byla stejná jako minulý rok. Vyjelo se z Palackého náměstí na druhý břeh Vltavy přes Palackého most. Pak ihned první zatáčkou ostře přes koleje doleva do ulice Svornosti, kde se frčí pěkně z kopce. To je asi nejkritičtější úsek. Vzpomínám si, že minulý rok se tam někdo pěkně vyválel a ostatní, včetně mě, měli co dělat, aby na něj nespadli. Letos se to snad obešlo bez pádů. Poté jsme se provedli obrátku přes Horní nábřeží a zpět po mostě na Palackého náměstí. Jízda mi přišla trochu pomalejší než loni, ale možná to je i tím, že jsem teď byl přímo vepředu, ale dost možná i tím, že pořadatelé dali více na opatrnost, což se jim vyplatilo. Těsně před Palačákem jsme zahnuli doprava a nekonečně dlouhým nábřežím jsme si to štrádovali pod Vyšehradem až k bazénu v Podolí a pak zpět na náměstí. Celou cestu fotil mobilem kamarád Petr, na jehož fotky se můžete podívat hned níže.

Měřením trasy na mapě mi vyšla přibližná vzdálenost 7,5 km. Docela by mě zajímala přesná délka trasy. Celou jízdu jsme měli za sebou okolo 21:00 – průjezd tedy trval okolo hodiny, což při takové mase docela ujde.

Přestože panovalo děsné horko, jízdu jsem si parádně užil. Možná, že se mi minulý ročník líbil více – jelo se tehdy skutečně za tmy. Minulý rok také byla větší koncentrace hezkých pořadatelek. Do příštího roku bych pořadatelům přál kvalitnější hudební aparaturu v pojízdném voze (snad se nebude sekat). Nicméně předchozí ročník se neobešel bez nehod – odjížděly plné ambulantní vozy, což se letos nestalo. Myslím si, že pořadatelům se podařilo zapracovat na opatrnosti, což u těchto akcí není nikdy na škodu. A je tomu tak dobře.

Pokud jste vyznavači inline bruslení a budete mít cestu okolo Opavy a Pardubic, stavte se tam na noční projížďku. V Opavě proběhne 15.8. a v Pardubicích 7.9. Všem ostatním, kteří chtějí vyrazit s AEGONem, doporučuji počkat na třetí ročník a nebo sledovat stránky inline školy HEPA, která rovněž pořádá noční výlety městy pod názvem BladeNights – ty jsou prý ještě lepší. Osobně jsem nebyl, ale rozhodně se chystám zajet.

A pro ty, kteří se nebojí jezdit sami, vezměte čelovku a zajeďte na jakoukoliv inline trasu v okolí. V Praze můžete vyzkoušet vltavskou jízdu kolem zoo a nebo Ladronku, o které jsem psal před rokem.

Sportu zdar a kolečkům zvlášť!

Když někomu řeknete, že se v bohnické psychiatrické léčebně budou konat závody veteránů, mohli byste se setkat se třemi reakcemi. První skupina lidí se zasměje a řekne, že to určitě, že je to pěkná blbost a že bych se tam měl odstěhovat. Druzí mávnou rukou a řeknou, že v Bohnicích je skutečně možné všechno. A pak je tu malé procento lidí, které tomu uvěří. Nicméně je ještě dobré zmínit, že se nejedná o závod důchodců ve vojenských uniformách, nýbrž o krásné umělecké skvosty své doby – o automobily. A tak se dnes skutečně stalo.

V rámci jubilejního 10. ročníku Retro Prague 2009, který spolupořádá Auto Štangl, zavítali závodníci se svými historickými automobily do areálu Psychiatrické léčebny Bohnice, která v letošním roce slaví 100. výročí svého založení. Auta přijela z Ústavní ulice, přímo na hlavní křižovatku léčebny, která se současně stala parkovištěm zhruba šedesáti vozů. Je potřeba vysvětlit, že přímo v blázinci se nezávodilo tak, jak bychom si představovali. Pouze zde proběhl ostrý start do další etapy s měřeným úsekem v délce 1 550 metrů, takže bychom mohli říci, že závod to vlastně je. Jak jsem se dozvěděl od pořadatelů, nezávodí se na rychlost, ale na průměr (stanoví se dle parametrů každého vozu). Je to tím, že každý vůz je z jiné doby, každý má jiný motor a výkon. A tak maximální rychlost postrádá smysl. Po měřeném úseku pak veteráni léčebnu opustili výjezdem do Čimické ulice. Podle měsíčníku Osmička je „Akce Retro Prague 2009 mezinárodní soutěží historických vozidel, která je jako jediná v tuzemsku zařazena mezi 23 nejexkluziv­nějších světových veterán-rallye.“

V průběhu příjezdu závodníků se strhl docela protivný déšť. Vzhledem k tomu, že jsem dnes měl jet na bruslích z Děčína do Drážďan a právě kvůli dešti nejel, po dostatečném nabažení se z těchto krásných vozů jsem odešel domů na výborný černý čaj, který mi teď voní u klávesnice, čímž jsem formálně sabotoval zbytek akce a všichni pořadatelé jsou z toho jistě do teď smutní.

I tak jsem si to ale užil – starší vozy a zejména ty úplně úplně nejstarší se mi velmi líbí. Obecně se mi vždy líbila doba 20. a 30. let minuého století. Byla to doba krásných vozů, kostýmů a lidé ještě měli čas na to pozdravit se na ulici a usmát se na sebe. Proto tento příspěvek zakončím tři roky starou nostalgickou fotografií, kde jsem s kamarádkou Kačkou trochu cestoval časem.

Chci vidět fotky…
Přejít do fotogalerie

V minulém článku o každoročním výletu do Prčice jsem se také zmínil o čajových koktejlech a že o nich napíši samostatný článek. Ha, je to tady! Kdo se chce báječně osvěžit v tomto skoroletním počasí, nechť čte dál.

Na prčickém náměstí je vždy v den pochodu mnoho stánků s vusenýry, perníkem, sladkým žužu, dokonce i volební kiosky politických stran. Můžete tu ale také nalézt propagační stánky sponzorů, kde je vždy něco užitečného nebo příjemného. Já bych ocenil firmu zabývající se odsmraďováním nohou, což je po pochodech (a přiznejme si, že někdy i jen tak) můj velký problém. Jestliže se v bulváru tu a tam dočtete, že zase bouchla továrna v Neratovicích, není to vždy pravda a často za to mohou mé nohy. O mých nohách bych mohl napsat samostatné vyprávění, ale už dopředu tuším, že by to nikdo nečetl, protože by blog smrděl už ve výsledcích hledání.

Letos se zde ale také vyskytl stánek společnosti Jemča. Jistě znáte jejich pytlíkové čaje. Nejdříve jsem si říkal, proč čaj. Ale vzápětí jsem si všiml nápisu „čajové koktejly“ a bylo mi to jasné. Že mě to dříve nenapadlo! Jistě, čas od času si v horkých letních dnech dám vychlazený bancha nebo sencha (japonské zelené čaje), které osvěží. Ale koktejly – to je nápad! A že to byly koktejly přímo koktejlovské.

Dva barmani tu se svou výbavou zadarmo poskytovali osvěžení v podobě čajového mojita nebo ice tea. Jeden byl ochotný i zapózovat na foťák a se slovy: „Doufám, že to bude na facebooku!“ nadhodil sebevědomý úsměv. Tak na facabook jsem to nedal, ale tady to všichni pěkně vidíme.

Protože zájem byl obrovský (jak by také ne – to se hned tak nevidí), museli jsme si chvilku počkat. Ale stálo to za to. Dokonalé na utišení žízně i na zlepšení nálady. Začínám přemýšlet o tom, že začnu dělat své vlastní čajové koktejly. Je to poměrně levná forma osvěžení a inovace. Obyčejný pytlíkový čaj tak může získat nový rozměr.

Jsem zvědavý, jestli se čajových koktejlů dočkáme na koupalištích nebo v letních centrech typu Lipno apod. Já bych si tedy rozhodně dal. A co vy? Už jste se někdo setkali s čajovými koktejly? Docela by mě zajímal váš názor. A kdyby to někdo zkoušel i připravit, budu se těšit na nápady.

Přátelé, i letos jsem vyhověl všem osobám, co mne mají tak rádi a posílají do vesnice v okrese Benešov, a zaskočil si pro botičku do Prčice. Pochod mi přinesl několik překvapení, osvěžení nejen dešťové a samozřejmě nechybí ani fotografie.

Stejně jako minulý rok, jsme vybrali s kamarádem Jirkou třicetikilometrovou trasu z husitského sídla. Při domlouvání, kdo půjde, to bylo zajímavé. Původně nás mělo být pět, pak osm, pak sedm, pak devět, pak sedm a nakonec opět pět, ale úplně jiná pětice, než na začátku. Uff, já vím, náročné sledovat spád příběhu, ale zůstaňte u vašich přijímačů a nikam nepřepínejte!

Pokud pomineme nerozhodnost některých účastníků, tak tím hlavním důvodem byl fakt, že předpověď počasí pro letošní ročník pochodu nebyla úplně růžová, respektive bleděmodrá s teplotou okolo 25 stupňů. A tak se stalo, že okolo šesté hodiny ranní mi přicházely smsky účastníků, že ten déšť asi neustane a že doma nenašli nafukovací loď ani křidélka.Ono to opravdu vypadalo špatně a vycukal i ostřílený mazák, který se mnou nevynechal ani jeden pochod. Protože je ale můj velký kamarád, tak Jirku nebudu jmenovat. První velké překvapení bylo za mnou.

To druhé překvapení souviselo s prvým – čtveřice účastníků ještě nikdy nešla pochod Praha – Prčice. Přišlo mi to fascinující, protože v tu chvíli jsem se cítil jako zkušený pochodník, co může předávat zkušenosti a říkat, kde co uvidíme a na co se můžeme těšit. Je pravda, že když jsem ukazoval 5 km před cílem věž prčického kostelíčku, padaly hlášky typu: „No von zas myslí támhletu vesničku vzdálenou 20 km za tím lesem.,“ ale tím se člověk nesmí nechat vyvézt z míry, a tak jsem s vážnou tváří souhlasil.

Třetí překvapení se nekonalo, schovám si jej na příští rok. Za proměnlivé počasí jsem byl i docela rád. Pořád se něco dělo, člověku podklouzávaly nohy v bahnité cestě, a když někdo spadl, byla to velká porce zábavy. Nesoustředil jsem se tak na horko, ale užíval jsem si změn. A když nakonec před cílem vylezlo sluníčko, nálada všech pochodujících se ještě zvýšila, což bylo povzbuzující.

Sestava našeho „družstva“ se také vydařila – lidé to byli zábavní, sympatičtí, až krásní. V půl páté jsme již stáli na náměstí Prčice a vítězoslavně drželi žlutou botičku. Několik z nás mohlo ochutnat čajové koktejly, což bylo to poslední osvěžení dne, a jelikož čaje mám rád, chystám si na koktejly samostatný článek, který se zde objeví ještě tento týden.

Sečteno podtrženo, děkuji všem, děkuji počasí a děkuji pořadatelům za příjemných 30 km a těším se na příští ročník, který pro mne a pro pochod samotný bude jubilejní. Doufám totiž, že příští rok oslavím svou 10. botičku na 45. ročníku pochodu Praha – Prčice.

A kdo chce vidět, co všechno jsme zažili a kde jsme byli, navštivte fotogalerii!

Chci vidět fotky…
Přejít do fotogalerie

Související články

Celý trik spočívá v tom, že sopku uvnitř zalijeme vodou. Sopka začne soptit. Po explozi lávy se voda vymění a tehdy začne přeměna. Jsem opravdu zvědavý, zda se mi to povede, na tyhle věci jsem expert a většinou se stane něco jiného. Jako když jsem si koupil upírské zuby, přilepil je k čelisti, nedržely a pořád mi při sání krve padaly. No nic, pojďme na to!

Sopka je připravena, jdeme jí zalít vodou.

Aktuality, aneb co nového se sopkou

10:30: Zalil jsem sopku vodou, soptí (pění) jako blázen, uvidíme, jak to dopadne. Jsem vzrušený a celý se chvěji.

10:40: Sopka postupně dobublává, nic moc se neděje. A tak se zatím můžete podívat na fotky, jak soptí.

10:56: Vyměnil jsem vodu. Jaké to překvapení! Dinosaurus je UŽ na světě! Co jsem udělal špatně? Vždyť měl lézt 72 hodin. Že by agresivní voda? A to jí piji denně. Nicméně z toho nepoznám, o jakého dina jde. Přidám fotku a můžeme tipovat.

11:12: Přidávám fotku dinosaura, jak se koupe ve svém vajíčku. Přecijen je ještě trochu od té lávy. Opravdu nevím, co je to za druh. Mám svůj tip, ale třeba se dohodneme jinak. Pojďte si tipnout!

Copak je to za dinosaura?

14:04: Vylil jsem vodu z vajíčka. Dinosaurus celkem pěkně voní. Přemýšlím, zda tak voněl i jeho živý předchůdce.

17:40: Dino panáčkuje a kouká na mě. Už zdaleka tak nevoní – naopak: začíná zavánět. V následujících hodinách (až budu mít chvilku volna a chuti) jej zkusím vylovit a pořídit kvalitnější fotku.

…aneb nechal jsem se trochu inspirovat reklamou na jeden nápoj, který když milujeme, není co řešit, a s pomalým odchodem vánočních svátků jsem nafotil pár fotek. Jedna je taková marketingovější, podobně jako kdysi na Hradě.

A kdo držel půst, možná tam někde na fotkách uvidí veselá prasátka…

Chci vidět fotky… | Přejít do fotogalerie…