Čas od času potřebuje člověk relaxaci. Každý relaxuje jinak: někdo si zajde zasportovat do tělocvičny, druhý si zchrupne na kanapi. Jsou lidé, kteří relaxují sklenkou vína: po ránu, po obědě, vlastně kdykoliv během dne – člověk by měl být přece tvor veselý. Jiní si dají před odjezdem pivo, někteří pijí kávu a já? Já piji čaj.
Následující článek by měl odstartovat (už podruhé) rubriku věnovanou mému koníčku: pití čaje. Někdo si řekne, že jde jen o konzumaci a zvláštní druh požitkářství. Chtěl bych vám ukázat, že čaj je pro mne víc. A třeba se vám příběh čaje zalíbí natolik, že si dáte lahodný šálek místo piva před jízdou autem z restaurace domů. A možná zjistíte, že na rozdíl od piva to bude mít jisté výhody.
Na úvod bych rád řekl, že čaj piji od té doby, co si moje hlava pamatuje první vzpomínku na to, jak jsem šahal na rozžhavenou plotnu u kamen, přestože mě maminka varovala, že je horká. Čaj jsem považoval za klasické pití po obědě, na spláchnutí mastného kuřátka, guláše či jiných podobných zdravých českých jídel. Nebyl-li čaj, byla voda. Dával jsem si do něj cukr nebo med. Občas i citron. Takto to dělám dodnes. Nebudu tvrdit, že jsem ortodoxní milec čaje, který trvá na tom, že pytlíková balení jsou nedostatečné kvality a člověk si nemůže vychutnat tu pravou a jedinečnou esenci. Myslím, že záleží na náladě, na chuti a na tom, za jakým účelem čaj budete pít. Čili mám rád jak pytlíkové čaje, od ovocných po černé, a samozřejmě čaje sypané, které si dávám, když nechci rozředit obsah žaludku. Zrovinka teď piji černý čaj ze sámošky a pomlaskávám si.
Než jsem se začal o čaje zajímat více, bral jsem je tedy jen jako druh pití. Jak to tedy přišlo, že šetřím na vlastní čajovou plantáž v oblasti hory Fuji? Je to už 8 let zpět, co jsme měli sraz s vedoucími z dětského tábora, abychom pokecali a prošli se po Praze. Dohodli jsme se, že se také podíváme na unikátní ponornou sochu na Vltavě, která se vždy vynořila, měnila barvy a pak se zase ponořila. Pro ty, co neznají, přikládám malou citaci z roku 2000:
Socha ženy se bude vynořovat na Vltavě u Žofína
„Neobvyklá podívaná se naskytne Pražanům každý srpnový a zářijový večer na hladině Vltavy mezi nábřežím u Národního divadla a mostem Legií. Za zvukových a světelných efektů se zde bude z vody vynořovat a opět klesat ke dnu pětadvacetimetrový artefakt sochaře Kurta Gebauera znázorňující Vltavu jako ženu. Přibližně dvacetiminutová podívaná se bude každý večer opakovat ve 21:00, 22:00 a 23:00. ČTK o tom ve čtvrtek před slavnostní premiérou projektu informoval mluvčí Společnosti Praha – Evropské město kultury 2000 Martin Bartůněk. Produkce je součástí programu "Vltava – město na řece“, v jehož rámci Společnost Praha 2000 s úspěchem spoluorganizuje například také divadelní představení na lodi bratrů Formanů Tajemství Nachové plachty. Ponorná socha, tvořená kovovou konstrukcí a nylonovou sítí, vznikla v dílnách Českých přístavů v Holešovicích a v řece se bude pohybovat díky kinetickým vlastnostem vody. Autorem projektu je architekt Vítek Fejlek."
Citováno z http://archiv.radio.cz/news/CZ/2000/18.08.html.
Zážitek to byl opravdu skvělý, jen to moc dlouho netrvalo. Socha se zjevila, Japonci vyfotili, socha se ponořila, Japonci nadšeně odešli fotit další zážitky. Přemýšleli jsme, co dál, přeci jen se nám domů ještě nechtělo. Radek tehdy navrhl, že bychom mohli zajít do čajovny, která je odsud nedaleko. Vzhledem k tomu, že jsme do čajoven téměř nikdo nechodil, a já tento druh pohostinství v podstatě neznal, jednoznačně jsme všichni souhlasili.
Čajovna byla od Vltavy opravdu několik kroků. Kdo zná Prahu, musel by malou uličkou na Boršov, což je nedaleko Národního divadla. dnes už čajovna neexistuje, odnesla jí velká voda při povodních. Temná ulička ze začátku připomínala staré hororové filmy o Jacku Rozparovači. Ale něco tu zářilo – takový malý zlatavý zvoneček zavěšený nad starými ztrouchnivělými dvěřmi. Radek řekl, že jsme na místě. Zazvonili jsme na něj, čekajíc, že otevře smrtka nebo nějaký starý černokněžník. Otevřel docela příjemný člověk, který nás pustil dovnitř. Stará dlaždicově chladná předsíň se větvila do několika místností – čajových pokojů. Vešli jsme tedy do jednoho z nich a po chvilce hledání v přítmí malých žlutavých světel jsme nalezli osamělý stoleček v podobě čajové papundeklové krabice s několika bambusovými sesličkami.
Teprve když jsem se usadil, začal jsem pořádně vnímat atmosféru. Byla nádherná. Lehké přítmí, koberce, usměvaví lidé se svými šálky a konvičkami, na zdech pak různé fotky z dalekých krajů – to vše za doprovodu stylové orientální hudby a směsice čajových a aromatických vůní. Zanedlouho přišel jeden z „číšníků“ a podal nám nápojové lístky. A to byl trochu boj. Do této doby jsem netušil, kolik může existovat čajů. Navíc skoro samé orientální názvy. Chvilku jsem váhal, že jsou to nadávky, ale pak mi došlo, že to asi nebude pravda. Čaje byly rozděleny do různých kategorií, u každého nějaký zajímavě napsaný popis. Naštěstí jsem netápal sám. Jak jsem řekl, většina z nás do čajoven nechodila, takže jsme spíše vybírali podle poutavě napsaných vět. Dobré na tom bylo i to, že jsme na stůl dostali malý zvoneček, podobný tomu u vchodu ale daleko menší, na který jsme měli zazvonit, až si vybereme. Nebyli jsme tak vystaveni stresu, že přijde číšník a bude se nás ptát, zda jsme si po půl hodině už konečně vybrali.
Nakonec se zadařilo. Opravdu už si nepamatuji, co měli ostatní. Já jsem si dal Dračí oči, které piji s oblibou dodnes. Někdy o nich jistě napíši samostatný článek. Legrace byla, když číšník přišel s tácem konviček a šálků, rozprostřel vše před nás a pak během deseti vteřin vyhrkl asi pět čínských názvů a sotva jsme se nadechli, abychom se zeptali, jak že to říkal, byl pryč jako pára nad hrncem. Ale přesto jsme si čaje nějakým způsobem poznali. Ale i kdyby se to nepovedlo, nic by se nestalo – stejně jsme byli zvědaví, co si kdo dal, takže se konalo menší čajové kolečko a vzájemně jsme si sdělovali dojmy z chutí. V čajovně mne také zaujalo, že jsme si mohli vypůjčit například Člověče, nezlob se, nebo jinou společenskou hru. Což jsme nakonec neudělali, ale jindy jsem to vyzkoušel. Před záchodem byl kanárek, který hezky vyzpěvoval, takže i z toalety si člověk odnášel jen samé pěkné pocity.
Večer se nám tedy krásně protáhl a zažili jsme úžasné duševní
osvěžení. Nešlo o prosté pití čaje. Jak jsem řekl, čaj je pro mne
mnohem víc než uhašení žízně. Je to o tom, že se na chvíli
zastavíte s přáteli, zapomenete na svět a užíváte si senzační
atmosféry. Na chvilku jste v jiném světě, odpočíváte a povídáte si
o všem možném. A pokud vám chutná čaj, ještě si odnášíte
gastronomický zážitek. Je to také důvod, proč se o čaje zajímám.
Pití čaje má dlouholetou tradici a vždy bylo spojeno s navozením
vhodné atmosféry pro relaxaci. V některém z dalších povídání
si možná i ukážeme, že cesta čajem nekončí ani smrtí (tak teď
jsem zvědav, jak si to kdo vyloží). V dnešní uspěchané době je
čím dál méně času na to, abyste si oddychli a zapomněli na každodenní
starosti. „Čajový prožitek“ je pro mne jedna z metod, jak
zastavit čas, jak si dobře popovídat a jak se těšit z života. Zkuste
to také, nepijte kafé! ![]()
Přeji Vám příjemný prožitek s šálkem čaje!
Poznámka: Proč je v názvu napsáno „(Obnoveno)“ se můžete dočíst v článku Blog se přestěhoval a je „vyjímečný.“
Popularity: 3%
To je fajn, že jsi dal článek znova dohromady a nakonec jsem o něj nepřišla.
Víš, jsem také čajová (ale zatím pouze „pytlíková“), a proto bych byla ráda, kdybys třeba uvedl nějaké tipy na dobré čajovny v Praze (znám pouze dvě
). Díky. 
Jasně, to by mohl být námět na další článek. Hezky by to navazovalo. A které dvě znáš?
Sivu a tu čajovnu v Růžové ulici, ale nevím, jak se přesně jmenuje.
Růžová čajovna tuším. Znám další tři, které se vyplatí navštívit, tak to jsem rád, že je neznáš.